XII. Ku vzoru!

Zpátky příteli můj, zpátky pocouvněme,

Křídla zpravme si zas, zhůru vyleťme zas,

Chmůrnou prozu zanechme,

Schopmež příteli, schopme se. –

Nadchne, nadchne zemí, kdož se při ní plazí,

V blátě jiskra svatá snadno uhaslaby,

Kdož ví, až kde se octne

Krok od cnosti se zdáluja.

Prudko zdálo se nám srdce zaníceno,

Takto zdál se volať z hloubiny Doedalus:

„Smutný, chlapci budiž vám

Příklad Ikara výstrahou.“

Zavždy o skušený tvé slovo buď ctěno, –

Však jest dlouhověké srdce ti nesmělé,

Ránou nezhojitelnou

Máš juž podmaněnou mysel.

Více osmělené nás slovo Ikara

Zajme bujnověké s plápolavým citem;

„Výš, výš k světlu se berte,

Vosk jen, duch se nerozhřeje.“