XII. (Lístek podvržený.)

Dnes psala Jste mi: „Na zahrádce

zas okem ráda spočinu

a běžím tam, když z denní práce

vzít pro sebe smím hodinu.

Vždyť musím také matkou býti

a s dětmi (matka cítí to!)

jen klid a ticho v prsou roste,

byť první lásky snění prosté

jen sotva bylo prožito.

Pak sedám tu, kde kdysi vedle

jste dlíval vy, tak zadumán,

a já vám z tváře poubledlé

snů zlatých četla mnohý plán.

Čtla otázky vám z očí, čela,

(vy poctiv byl jste vždy i teď!)

leč vědouc vše a uzardělá

jsem stranou k růžím rychle spěla,

bych mohla přec dát odpověď.

A ruku jsem vám k prsoum vztáhla

a dlouho růži vpínala...

Ta ústa, ó jak byla zpráhlá,

když rosu z ní pak líbala.

Tu nevím jak, však z nenadání

ret váš se dotkl ruky mé

a vy jste děl: Ó díky, paní!

A já se v duchu ptala maní,

zda vše to, víc-li nesmíme?

Dnes myslím si – ó řekněte mi!

kde srdce je, že není hřích,

a je-li přec, pak láska k zemi

jen v jeho slétá perutích.

Proč lásku člověk, jíž vše žije,

spjal všednosti své okovy?

Na její tklivé melodie

a blaha číš, již šťastna pije,

svůj zákon vyryl ledový?

A cítím, co v mých prsou plane,

kam touží v každém úderu –

hřích nesmím chtít, tož aspoň, pane,

jen květ těch snivých večerů!

Vždyť srdce mé jak pták je v dlani,

jak píseň v hrdle sevřeném,

an kolem mne svět v zoře ranní

je květů pln a usmívání

a voní každým lupenem.

A já vám nesmím více říci

a já si nesmím více přát,

a cítím přec, jak žár mých lící

rtů rosou by se ztišil rád. –

Sny smím snad mít. Teď vše zas kvete

na zahrádce, kam chodívám

pro sny a květ své touhy vseté –

či vy juž nikdy nepřijdete,

bych růži přip’la k hrudi vám? –“

Však nevěřte, je podvrženo

psaníčko toto lichotné:

dnes vzal jsem Její cit i jméno

jen do snů, ale v život ne.

Sic pravdou: v sad jde svěží síla,

nás poutá stále lásky pal –

leč Ona psaní neposýlá,

a z dávných těch, co psala milá,

jen nové jsem si udělal.