XII. Má Touha volala tě, Ó Záhadný, na nejvyšší stojíc hoře.

Má Touha volala tě, Ó Záhadný, na nejvyšší stojíc hoře.

Šat její pokrytý pocely hvězd se temnými jiskrami svítil,

nad lesy stopené v závojích mlh když zvolna se vkrádaly stíny,

a vůně podzimních trav když líbala průhledný vzduch,

a na horách když zableskly jásavé ohně v obětech písní

a oživlé stromy když mluvily o krvavých západech sluncí.

Má Vášeň tě volala a jako rudý plamen docházela až k tvému prahu,

a spínala bílé ruce jemné jako liliové stvoly a klekala jako otrokyně.

Vysílala své magické pohledy, aby hledaly Vítěze. A vracela se zpět

v dům své hrdosti. Divoká vichřice tu zpívala před tvými okny.

A zdávalo se ti, že kdos ze tmy se na tebe dívá,

a probouzel's se ze spánku, jakoby neviditelné rty odháněly sny se tvých víček.

Leč jakým zázrakem má Láska vyrostla, Ó Záhadný, že země tíživý šat s jejích ramen kles,

že udivenýma očima nazírá v království tvé, jež jsi jí připravil,

a naslouchá hlasu tvému, Ó Vítězný, a béře korunu z tvých rukou,

trnovou korunu rozkoše tvé lásky?