XII. Ó matko, kterou stihla taká rána,

Ó matko, kterou stihla taká rána,

smrt přečkat dítěte!

Ó jistě každá útěcha Ti daná

mře dřív, než rozkvěte!

Co říci lze Ti, slova jsou jen, slova,

byť plna něhy, zdob,

Ty, Doloroso, při každém zříš znova

ten v cizí zemi hrob!

Ty při každém zříš v celý život zpátky;

vše znova prožiješ,

ten první milý úsměv Její sladký

i první vavřín též,

pak cizinou let dlouhý, triumfalný,

vše zlaté naděje,

a při všem zas ten děsný konec žalný,

až hruď se zachvěje!

A srdce Tvoje vždycky znovu ptá se,

kde naděj, těcha, Bůh?

V křtu slzí novém i muk ve zápase

div nepodléhá duch.

Boj krutý, jímž se probrat musíš sama

jak lesem bez všech cest,

než najdeš východ, žití smutné drama

kde bude plné hvězd.

Než najdeš cestu, na níž potká Boha

Tvůj skonejšený cit,

jenž řekne: „Kámen, kde Tvá klesla noha,

v Tvé cestě musil být;

trn, který zdral Tě, vyrost’ z mojí dlaně,

jak růži Ty jej vem,

nechť v kříž se mění, nes jej odhodlaně,

nechť zastíní Ti zem;

nechť třeba v jediného hrobu stíny

Ti paprsk neskane,

pro perlu sáhni žalu do hlubiny,

ta, láska, zůstane!“