XII. Mrtvým hrdinům.

Na všecko už této chvíle

vzpomněli jsme u jeslí,

za všecky už svoje milé

modlitby jsme přednesli.

Jenom ještě z dálky kdesi –

ozývá se teskný hlas:

„O vánocích vzpomeňte si!

Vzpomeňte si! – Prosím vás!...“

Kdo to volá v tuto dobu?

Kdo to k nám se obrací? –

Ach, můj Bože! – Ach! – to z hrobu

prosí mrtví vojáci.

Dotkla se jich ruka Páně,

ovanul je smrti dech

na Stochodu, na Balkáně,

na Soči neb v Karpatech.

Nebudou už nikdy sedat

s námi doma pospolu,

marně bychom šli je hledat

o vánocích ke stolu. –

V cizí zemi křížek stojí,

stručný nápis na něm jen,

že tu vojín padlý v boji

dřímá tichý, dlouhý sen.

Pod kamením hoví sobě

Čech tam vedle Poláka,

svorně leží v mělkém hrobě

voják vedle vojáka.

Vzpomínka – ach – plna pláče

na ty hroby letí dnes,

z České vlasti jako ptáče

letí k Bohu do nebes.

Před jeslemi – ruce spjaté –

prosíme Tě, Kriste, slyš:

„Mučedníky naše svaté

přijmi k Sobě ve svou říš.

V cizí zemi jako v kvítí

ať spí sladce po boji.

Světlo věčné ať jim svítí!

Odpočiňte v pokoji!“