XII. NA PRANÝŘI.

Ulicemi povyk víří.

Dívka stojí na pranýři.

Sedrána a polonahá,

věru smrt juž na ni sahá.

Dole hlučný dav se tísní,

sleduje ji šklebnou písní.

Pokřikem a vysmíváním,

nadávkou a drsným láním.

Kmotr, tetka, malé dítě,

s úsudkem tu každý hbitě.

Tímto ruchem, touto vřavou

se skloněnou k ňadrům hlavou

básník zamyšlený kráčel.

Ku pranýři jak se stáčel,

soucitně zřel k nebi vzhůru,

vzdychnul: Klidně do azuru,

sestro, hleď v svém utrpení!

Umělcův los lepší není.

Nechť dav tleská nebo víří,

jak ty stojím na pranýři!