XII. Na vlast.

Nevím, až ji hled můj jednou spatří,

Tu tak draze milovanou vlast,

Rozvede-li, či snad ještě zbratří

S proudem slzí srdce mého slast:

Lkát-li budu v oné době blahé,

Až k své vlasti brát se budu drahé.

To však cítím u vnitř srdce svého,

V krvi, v síle, ve vší duši své,

Že až k mezím ráje vlastenského

Jedenkráte krok můj přistane:

Že je zlíbám mně tak milované,

U nichž libý vždy mně zefýr vane.

Potom zvolna, jako poutník vstává

Po modlitbě s země posvátné,

Z mezí krajin, jimž mé srdce přává,

Vstana zvolám v strany památné:

„Po vás ráje, vzdychal jsem a toužil –

Vzdálen od vás plakal a se soužil!“

A pak ode těchto svatých krajů

Vstoupiv do své vlasti milené,

Rozkřiknu se v lůně těch svých rájů

K nebes modru v prosbě skroušené:

„Přej mi, Pane, bych své kosti složil

Zde, kde rád jsem dny svých roků prožil!“