XII. Nás provinilé, zaklnuté mravnější

Nás provinilé, zaklnuté mravnější

as očistila doba, pardonováni

jsme proto, cítíme se. Zastínila

nás mimo nadání, to v prospěch příští

skrytý a tajuplný. Adorovali

světci a modlili se, horlili za nás proroci.

Třeštili mravokárci pro naše vykoupení,

což značí oblažení mravné, spirituelní.

A výsledků dotoužili. Omilostněn

je, na milost vzat, oradostněn pochybovač.

Proto jsme našli sféru očistěnou,

je očistěné vše v před pro božství favority.

Tím to, že v poušti doby manna sladká,

a tóny vzácné perlící, jež pějí božské

dci krásné, a že v výspě skoré, ochuzené v lem

se s vesly v bok zlatými potkávají andělé.

V hovoru melodickém. V medném toku

v členění líbezném. Toť dílo, plod, žeň pardonování.

Toť shovy důsledek, jejž stihli pozdní,

vyhnanci, vyděděnci ráje mystiky.