XII. Pes.

Toť chvíle žalu, dumání a stesku,

kdy pustne kvetoucí kdys zahrada,

a v svadlou trávu při západu lesku

žloutnoucí listí upadá.

Na lávce sedám, kde jsme sedávali

za žáru léta, kdy kvet’ celý sad –

teď léto, květy, moje milá v dáli

a smutný vítr vane z lad.

Však v hodině, kdy pohled její snivý

předbíhal ke mně vonnou alejí,

pes její, svědek lásky mlčenlivý,

teď přijde tichou kročejí.

Ten přišel s tebou, vždycky v zašlém čase,

a teď snad zvykem sem se ubírá

a přede mne si tiše sedne zase

a tmavé oči na mne upírá.

Na šedé lávce žluté listí leží,

jak hrobní nápis mnoha šťastných chvil,

po svadlé trávě chladný vítr běží,

a západu lesk dozářil.

Pes u mých nohou bez pohybu sedí,

skloněnou hlavu na své tlapy má,

na mne a prázdné místo vedle hledí

moudrýma svýma očima.

A když se zvednu, dlouhou řadou stromů

mne ty dva tmavé zraky provází,

pak žlutým listím známou cestou domů

též zvolna vážně odchází...

Ó krásná, já tu viděl u oltáře,

já zřel tě často, jak jsi kráčela

tak plna štěstí, úsměvu a záře

po boku svého manžela,

však než tvá ztráta, než tvůj pohled v chrámě,

než ten jas, jenž plá z tvojich zřítelnic,

ten němý hled, jejž pes tvůj vrhá na mě,

v tom parku rozsmutní mne víc!...