XII. Piniovou šišku z Apenin

Piniovou šišku z Apenin

přinesl jsem v penatů svých stín,

dlouho těsně uzavřená zcela

těžítkem na papírech mých dlela.

Náhle přišed domů v noční čas

vidím šišku otevřenou v ráz,

odchlípeny listy všecky byly

a za každým listem bod byl bílý.

Semínko jsem viděl. – Na tom dost!

Nezdolají léta budoucnost;

síla žití na povrch se dere,

rozchlípí i šišky krovky steré.

Suchá šiška – ! Kolik to let jest?

Chce žít znova, bujet, kypět, kvést,

otvírá své krovky do daleka...

símě v nich – to trpělivě čeká.

Srdce lidské! Oč jsi lepší v tom?

Malé semínko být může strom,

ať se každá struna tvá chví, leká...

Símě myšlenky – to tiše čeká.