XII. PO SMRTI

Nad hrobem mojím rostla řídká tráva,

pár zvonků kvetlo, hrstě netřesku,

hrob pomalu se slehá, propadává,

a nad ním skřivan vzletá k nebesku.

I shledaly se v žití pestrém proudu

žen postavy, kdys milované mnou,

a v rudém sále k poslednímu soudu

zasedly všecky vážně nade mnou.

Červánky prvé nebem zahořely,

jich zlato tříštilo se na oknech,

a sálem tiché upomínky chvěly,

chvil sladkých vůně, vášní žhavý dech.

Unyle jedna kolem rozhledla se

a vyčítavě teskně šeptala:

– Žár lásky měl jak slunce v letním čase,

však jak dni jarní byla nestálá. –

Rozhodný sopran zaševelil vzdorně

a zlobou plál zrak jeden blankytný:

– Byl hercem jen, hrál svoji roli vzorně,

však v prsou nosil kámen bezcitný. –

A černovláska, již jsem líbal vřele

a nazýval svým tmavým andělem:

– Byl složen – řekla – z ničemností cele,

a nikdo nemoh mu být přítelem. –

Úsměšek, v jedněch ňadrech leta skrytý,

tu vytrysk, vyzněl ve smích veselý:

– Byl bláznem vždy, tak dlouho pitval city,

až pod nožem mu náhle umřely. –

A na to děla kráska s copem zlatým,

ta kamelie v plném rozkvětě:

– Můj cit však zničil vtipem jedovatým

a svatého nic neměl na světě. –

Dvě zelenavé oči zadívaly

se do prázdna, a tenký chvěl se ret:

– Nenávist s láskou se v něm proplítaly,

a milovat bez záští nedoved. –

Pak bledé dítě jelo ručkou k skráním

a hovořilo v tichém zoufání:

– Víc nevím: byl mým prvým milováním

a dal mi prvé v žití zklamání. –

A žaloby a výčitky se chvěly

na zašlé žití moje ze rtů všech;

a sálem tiché upomínky spěly,

chvil sladkých vůně, vášní žhavý dech.

Jen jedna seděla tam podle stěny

jak mramorová socha strnule,

široce majíc oči rozevřeny,

v krvavé zřela oken tabule.

Ta znala bědy moje nejtajnější

i bídnost moji znala docela:

i hájit mě i ortel nejstrašnější

dít právo měla – – a ta mlčela...

V dlaň čelo náhle sklonila, jak v zmatku

by výraz chtěla ukrýt zoufalý,

a z hnědých očí zpod bílého šátku

jí žhavé slzy proudem padaly...