XII. Poslední.

Ach, přestat v čas, jest pravé umění!

Já napsal to kdys, dnes to plně cítím,

skráň Apoll svěžím věnčí si jen kvítím,

když v zraku, v číši tryská nadšení!

Dlaň schromil bych, jež ve strun bouření

by v nový chtěla jít boj s vlnobitím

mé zmdlené duše, klidně s vlků vytím

číš slední prázdním, tu číš loučení!

Ne žebrat o soucit a o potlesk,

já stát chci hrdý klidně pod stožárem,

až s rachotem jej do vln srazí blesk.

A vzepnou-li se za mnou jedny ruce,

já vím, čí budou. – Proto žádný stesk,

číš pukla – snad jsem ťuk’ si příliš prudce.