XII. Při svatbě.

Tvá svatba byla v našem chrámě...

Proč vrhla’s tenkrát kradmo na mě

skrz závoj bílý, průsvitný,

ač měla’s v oku záře dosti,

jen pohled plný útrpnosti,

jak žebráku groš soucitný?

Snad myslila’s, tvé chůze zvuky

že vzbouzí ve mně pekel muky,

a v chvilce slovo rozhodné

až rozlehne se chrámem šerým,

mou duši mečem dvacaterým

že zachvátí a probodne?

Či náhradou byl pohled jeden

za ztracený mé lásky eden,

a spolu mečem anděla,

jenž zaplál tehdy na znamení,

že k návratu již cesty není,

že ráj mi ztracen docela?

Či lékem měl být srdci mému,

bych nezáviděl zvolenému,

jenž nosí vzácné šediny,

že průvodcem má být tvé pouti,

kol něho že se budeš pnouti,

jak břečtan kolem ruiny? –

Lid tísnil se a šuměl chválou

nad krásou tvojí neskonalou,

nad sněhobílým šatem tvým,

já slyšel, jak tě litováno,

pak v náhlém tichu tvoje: „ano“,

jak znělo zvukem stříbrným.

A v chvíli té – jak vždycky bývá –

ruch nový povstal, tíseň živá,

a kolem mne řeč šuměla,

jeť cizí bolesť lidu milá:

v té chvíli líc má osou byla

všech zraků v šeru kostela!

A proč? Proč ten rej zraků živý,

a proč ten pohled lítostivý

jsi vrhla v chrámu zášeří? –

Můj cit byl jako oběť smrti,

již bol a úzkosť dříve zdrtí,

než rozhodný ráz udeří!

V té chvíli myslil jsem juž volně,

jak odřekneš se, krásná, bolně,

za nocí ledna mrazivých,

těch šumných zábav karnevalu,

kdy zvykla’s královnou být sálů

a postrach družek žárlivých!