XII. RAŠELINIŠTĚ.

Kraj pochmurný jak mlhy pln a bouře,

tu bahno zeje a v něm rákos šumný,

na nebi jakby blížící se bouře

a na obzoru hvozd se smráká dumný.

A velké kupy hlíny jako hroby

se táhnou v dál a mezi kalné louže

se vine stezka, chodce krok pln mdloby

se po ni šine, klopýtá a klouže.

Svit žlutý s oblohy se chmurné skrádá

a v skvrnách bledých pažitem se blýští

v narudlou hlínu a do vody padá,

jak lámal by se v krve tratolišti.

A vichr hýká dálnou, dlouhou plání

a pere v hvozd, ohýbá k zemi stromy,

a v rákose to zní jak naříkání

a v lese odvet jako spící hromy.

Tak až sem zanes’ člověk chtivost svoji

a hrabivost, tak v kraje druhdy šťastné

vnes’ bídu svou a teď o život v boji

hruď země rve i slatin roucho řasné.

A země prsy bodá a v nich hrabe,

šat po šatu odkrývá v její říze,

tu tkanin vlákna, mechu vrstvy slabé,

list po listu obrací v její knize.

A celé velké kmeny ztrouchnivělé

bříz, habrů, osyk kostry gigantické,

těch obrů, kteří druhdy věky celé

zde v klidu rostly bez účasti lidské,

jež pohrobil jen čas, ten hrobník věčný

a nejstarší, je halil v rubáš mechu

a tříseň lišejníků, v nekonečný

ruch přítomnosti dobývá teď v spěchu

si na palivo ruka mozolitá.

Ó stopy toho popel, rmut a saze,

kouř, jímž se rudé slunce sotva kmitá...

Ó duchu lidský, kde jsou tvoje hráze?

Co věky spalo mrtvé pohrobeno,

ty vyrveš hmotě, přerušíš sen sladký

a v nových útrap, v nových tvarů věno

změť látky do plamenů vrhneš zpátky!

Co bylo svěžest, ševel, hudba, píseň,

to silou je, ta tvoje stroje honí;

co na tom, v rmutu toho šer a tíseň

že kleje dělník, žena slzy roní?

Ty bezohledný jako samo božství

jdeš za cílem svým, zemi dobývaje,

jak hvězdy roste výzpytů tvých množství –

však, pověz, kde jsou ztracené tvé ráje?

Já nevidím jich v začadlé té stepi,

já neslyším jich v kol a kladiv ruchu,

co platen světem rozlet velkolepý,

když jako žebrák tulí se duch k duchu?

Kov chladný je-li poesie všecka,

jejž získal’s, za to litovat tě musím

a zpátky, zpátky v tvoje léta dětská

se v dumě zachráním, neb zde se dusím

tvou prázdnotou, jíž děsný led mne zmrazil,

tvou podlostí, jež krásu s trůnu kácí,

by břich byl syt, a raněn chvátám v asyl

všech mudrců a zvěře – v resignaci.