XII. Rum smutně pil pan řiditel,

Rum smutně pil pan řiditel,

já srkal černou kávu.

On dřevěný již jazyk měl,

a já měl těžkou hlavu.

Čas utíkal a utíkal,

a v rozespalé ticho

pan řiditel si naříkal,

že se mu ztrácí břicho.

A stěžoval si v slovech zlých

na nevděk obecenstva,

na tvrdá srdce hostinských,

na hlad a žízeň členstva.

„Nejlépe praštit uměním

a jíti oběsit se!“

Hleděla s porozuměním

naň první milovnice.

Ta pohled měla truchlivý,

do dálek roztoužený,

obličej dětský, bázlivý

a sladké tělo ženy.

Když odešla, já za ní šel

ve sněhu po šlépěji.

Pojednou jsem se rozsmutněl

pro mladou krásu její.