XII. SVIT LÁSKY.

Můj přítel o matce mi vyprávěl.

Teď právě od ní z nemocnice přišel

a ke mně zaskočil. Že naposled ji zřel,

netušil ještě. A já všecko slyšel,

jak matička tam v loži ležela,

jak sed si k ní, jak za ruce se vzali,

a mluvit ubohá že nesměla,

sám hovořil. Vše, co si povídali,

mi vyprávěl... A náhle, zjasniv tvář,

„Ach, kamaráde,“ všecek usměvavý

jde po světnici..., „Petře, jakou zář,

ach, jakou zář ti měla v očích,“ praví...

Já usmál se. Kdo zažil, porozumí,

jak láska oči rozžehnouti umí...

Já usmál se: touž záři v očích měl

můj druh, když o matce mi vyprávěl...