XII. Svítá,

Svítá,

žitniště u lesa rolník podmítá,

u cesty posud mandele stojí,

na vůz je vložit dva mladí lidé se strojí.

Dosti!

Povinné práce oba jsou prosti,

do zlata žhaví se zoře,

rolník dál strniště oře.

Nuže !

Jdou domu, hoch jako kmen, děvče jak růže.

K oddechu v polední době

do mechu v lese usedli sobě.

Tiše!

Hovoří oba, pták zpívá s výše,

oni však slova si nedí,

jenom si do očí hledí.

Náhle!

Rty střetly se zprahlé,

srdce jim počalo bušit...

pojďme, proč milence rušit?