XII. Ten slavík ani neuleh’

Ten slavík ani neuleh’

a v zpěvu celý rozplývá;

tu dlouhou píseň o lásce –

můj bože, kdy ji vyzpívá?

A z větvičky zas na větev

a odtamtud zas dolů –

a zdá se mi, že stejný stesk

nosíme v srdci spolu.

A kolkolem se ohlíží

a jasné oko zvedá –

a zdá se mi, že uhod’ bych,

co tím svým okem hledá.