XII. To bylo v horách. Příval strhal pole.

To bylo v horách. Příval strhal pole.

U jednoho, kde zbyla holá skála,

stál starý sedlák, tvář se kámen zdála,

jak zkoušel půdu bodcem svojí hole.

Rozhled’ se nahoru a po údole:

ani ten mezník voda nenechala!

a mlčel; – šedá hlava zakývala,

a pevně kráčel domů po výmole.

Co dělat? – Chalupa je na spadnutí

a prodlužena, věřitelé krutí,

děti jsou malé, „nevěsta“ nic nedbá,

syn rozmařilec, na všem jako kletba. – –

„Co vnuk můž’ za to?“ – Setřel s čela chmuru

a ještě večer vez’ tam země fůru.