XII. Toulám se tichým městečkem,

Toulám se tichým městečkem,

samoten, v zadumání,

a vzpomínky krouží mi nad hlavou,

jak ptáci nad kostelní bání.

Co chvíli kroky zastavím

a dívám se, dojat se dívám,

a každému koutu i místečku

už z dálky přátelsky kývám.

A zdravím každý starý štít,

i každou větrničku,

ba, víc tu takých přátel mám,

než kmotrů, tetek a strýčků.

Tu každé znám sluneční hodiny

i lucernu na nároží,

a čím se tu déle otáčím,

hned staří ti známí se množí.

A kde jaká na domě světice,

či svatý ve výklenku,

všecko se radostně usmívá,

snad že tak pěkně je venku!

A kde jaké „Slunce“, „Hvězda“, či „Lev“,

co jich jen městečko čítá,

jak z dálné země poutníka

vlídně mě zdraví a vítá –

Slyš, co to tam duní z náměstí,

jak bouřka jen rachotit může? –

Ba, starý náš bubne, teď už vím,

že dosud ti nepraskla kůže!