XII. Trochu noční hudby jako finale.

Nechtěj více vzdechy svými

strunami hrát hesperskými,

jejich neprobouzej ruch,

v nich vždy tajný dřímá bůh!

Dobře, dobře rozumíme,

pěkně se to v klidu dříme,

naznačit smí plaše taj,

pravdu zakuklenou v báj.

Nerozumím, co s tím chcete,

co je věčné, plá i kvete;

Titanie, ty to víš,

v slovo mé se probudíš!

Kdo mne volá, kdo mne láká

lesů šumem, písní ptáka?

Znám to, ve sousvětlí hvězd

někde tady láska jest!

Pochybuješ? Kraj se stmívá,

byla tady odjakživa,

úsměv její – sladká léč,

polibky jsou její řeč.

Dobře, dobře, vždyť to známe,

potmě se vždy objímáme,

jak chce vášeň, káže cit,

oslí můž’ to hlava být.

Nevletí v terč tyto šípy.

To jsou šašků staré vtipy,

kdo jim věří, jest jen troup,

myšlenka vždy leží hloub.

Nevím věru, nevím komu,

ve stínu zde starých stromů,

na nos věšeti tu lež,

Oberone, ještě chceš?

Upokoj se, starý králi,

symbolů se vždycky báli

ti, kteří jim nestačí,

hlupáci a boháči!

Dobře, dobře, tak to bývá,

někdo pláče, druhý zpívá.

Noc je sladká, kdo by spal?

Kdo bdí, pouze jest v ní král.

Nechápu tu ironii,

proč se tváře v masky kryjí?

Co jsem, to jsem, řeknu rád,

nechytnu se do tenat!

Nechytáš se? Divno je mi!

Cosi šepce haluzemi,

je to vánek? Je to ston?

ve všem zní však: Oberon!

Ne, zní ve všem Titanie!

Vesmír svými prsy kryje.

Kam chce bez ní svit a zvuk,

můž’ nám nejlíp říci Puk.

Dobře, dobře; já to řeknu,

před pravdou se nezaleknu,

je-li pravda v záři hvězd,

pak to vaše láska jest!