XII. Umíral jsem – tak se mi to zdálo,

Umíral jsem – tak se mi to zdálo,

kam jsem hleděl, jedin jsem byl všude,

tiše chladly proudy krve rudé,

srdce mé se zachvělo a stálo. –

Aj, což duší drahých mám tak málo?

aj, což srdci za útěchu zbude? –

jedné, jedné nikdy nezabude,

jejíž oko krásně druhdy plálo. –

V paprsku, jenž vniká do mé síně,

náhle zřel jsem sivých očí zář,

očí Tvých to, v jejížto jsem klíně

uslzelou skrýval svoji tvář,

a před níž jsem v lásky klesal stíně,

jako hříšník klesá před oltář.