XII. Vašíčka Nejlova konec.

Bože! Jsem ďáblem a přec na tvář tvoji

s úsměvem patřím radostným.

Svou bolest nesmírnou zasadil’s ve mne

a sebe dal jsi mi část!

Ztrácím své tělo, věčnou zřím krásu,

duši svou pojím s ženou tou.

Jen jsem se díval, jen jednou jsem jednal!

Zde vezmi obět si krvavou boží

i tuto mou nekrvavou.

Tmí se – však světlo tvé ohromné září,

jak jasna zdánlivá smrt

v zániku prostoru, času!

Umírám a probouzím se.

To ticho blažené, myšlénky v hladinu

zavřenou v sebe, mlčenlivou,

s prameny vševědomí dole,

pojď, duše, poznej, vidíš – tam –

Myslíš tedy, že to byla žena?

Žena? Nezáleží na jméně,

touha tajná, v duši uzavřená,

jejíž obsah znám je nejméně!

Hle bůh přec ho dobře znal,

duši v tříšť mu rozmetal.

Škoda, nesmrtelným mohl býti!

Peklo, nebe nemohlo ho míti;

divný tvor, ho nikdo neznal zcela,

stavba mocně složitá a smělá,

ostře vztyčený, všech tónů shluk,

kde jsi deřil, ozval se ti zvuk.

Hmota rodivá a láva žhoucí,

v duši znak měl nikdy nehynoucí.

Ducha úsměv, země tvrdý skřek,

pekla oheň, nebes polibek.

Spokojen jsem, že se roztříštil,

Věčně Spravedlivý při tom byl;

neboť prvky ducha mohutného

po vší zemi rozletly se kol,

splynul s nimi zárod tvorstva všeho,

štěstí zániku i rodu bol.

Nerozlučně spojen s ženou zhynul,

nesmrtelný se vším mírem splynul.

Bludná duše má, ó Lásko Nesmírná,

dej nechť tiše splyne s Tebou nyní!

Hřích jsi smířil, Nevyzpytatelný,

prarozumem v osud zasáhl

lidské krve bludně tápající,

stvořiv pravého z ní člověka.

V tmavé jizbě na mém stole

lebky dvě se usmívají,

Vašíčkova, Tonina.

Vychladlá jich těla našli

známé vísky ujařmené

šlechticovi pohunci.

Šlechtic namluvit dal davu,

že to bídák, který vinen

nynějším jich neštěstím.

Dobří lidé, lítí dravci,

mrtvá těla rozedrali,

rozházeli po polích.

Lebky obě kluk mi prodal

ssedlou krví pomazaný,

rozjásaný za šesták.

Mistře můj, přijď večer ke mně!

Tajně vykradem se z jizby,

až můj pán – já otročím mu –

v prvním tvrdém bude snění;

pozor dej, bys nezbudil ho,

umí bít můj pán, pan Život,

vykradem se v naši pustu.

Ty jsi ve mně, já jsem v tobě,

Vašíček i v nás se tříštil

s Tonou, ženou věčně živou –

vykradem se v naši pustu

Vašíček, ty, Tona, já.

V tmavé jizbě, na mém stole,

v světnici své svět mám celý,

horký popel živorodý

v transcendentní popelnici,

vedle lebky dvě se smějou,

Vašíčkova, Tonina.