XII. Vašíčka Nejlova smrt.

Zářivé vločky krášlily zemi,

spal keř a voda se hradila ledem,

matné slunce stálo na nebi bledém

a vrány krákaly nad kolejemi.

Vašíček s Baruškou mezi vrátky

loučil se, na toulky obvyklé šel,

pokřižoval se a k Barunce děl:

„Ja-jako rytíř se vrátím zpátky!“

Chodil a chodil, až zabloudil

do rodiště nebožky matky,

nikdy tu ještě neprosil,

nikdo mu nedal, všude ho hnali:

„Kde bychom pořád na žebráky brali,“

zasmál se, sklonil na pravo, na levo hlavu,

po návsi hoši ho sněhem kulovali,

požehnal rukou ječícímu davu

a na konci vsi na dvorek vešel malý,

na prahu mumlaje do tance se dal

a stěnu rukou křižoval:

„Aj! tu je cesta k nebeské bráně –

požehnaný, jenž se bere ve jménu Páně! –“

Velibů Józa vyšel, s podivem na něj hleděl,

„co tu chcete?“ – hned neodpověděl,

v okenní rámec zabušil jen,

„já jsem ry-rytíř, to-to je můj hrad,

koně! koně! ostruhy! – Hlad!“

Józa ho ze vrátek vyvedl ven.

Váša zamířil k lesu, do polí.

Kol cesty vysoké, holé stály topoly,

sněhové lístky na něj házely,

[zde Maruška s Jiřím často se scházeli]

na jasně bledém nebi hvězda zasvitla již,

na konci aleje kamenný byl kříž

a na něm tělo viselo plvané, kleté:

o vos omnes, qui transitis,

attendite ac videte –

Na břeh vyšel kluzký a srázný,

na podstavci sed’ a pytlíček obrátil,

„mám hlad,“ a pytlíček prázdný.

V zápisník připsal dva řádky.

Okolí tiché, pusté, pes v dálce vyl,

koleje cesty leskly se v hvězdné záři,

spasitel spal se zsinalou tváří,

na blízku lesa chmurná hráz,

s nebes trůnu k zemi letěl mráz,

se skuhravým větrem rovně běžel,

opodál v brázdě zmrzlý zajíc ležel,

mezi běhy hlavu zavinutou

a v ústech ještě trávu z meze žlutou,

oko vytřeštěně v jícen smrti hledící.

Vašíček vstal a šel zpátky k vesnici.

Na kraji do dvora vešel, sed’ na práh, usínal,

„Barunko! rytíř – můj hrad – pojď!“ si šepotal,

oko se zjasnilo, rysy zjemněly,

„struna praskla – housle dozněly –,“

kdos v dobu tu nahoře řek’: Je tak líp!

Poznání stromu plodem je šíp! –

„Nevědět nic! rytíř – koně – tvrz –“

ulehl, usnul a zmrz’.

Pohřbili neznámého blízko zdi

na hřbitově ve vsi sousední,

ve hlíně černé hlava snědá

dřímala, hnila vedle děda.

Po čase se zjistilo, že bláznivý ten rek

z Černav byl Nejlů Vašíček.

Barušce řekli to, nevěřila,

v sušírně nadále živořila,

živoří už tolik let:

Vašíček prý jistě se vrátí zpět

jak zlatý rytíř, vždyť slíbil jí to,

a slzy jí vyhrknou, je jí líto,

že nejde už, po cestě vyhlíží,

zda se již Vašíček neblíží,

po cestě, kudy zašel kdysi.

V okýnku látka krvavá visí.