XII. VZPOMÍNKA Z CEST.

Ve starých parcích divné hračky měli:

bříz hájku bludiště a skalní sluje,

chrám egyptský a čínský, bažantnice,

fontany pouze ob čas zpívající

a zmlklé ob čas v třásni šedých mechů.

Co rostlo nad normál, to přistřiženo,

kol cesty zlatým vysypané pískem,

a loubí, besídky a vodomety,

a v šeru ztraceném kdes dubů starých

pro výra budka, kde stříleli ptáky...

Ach, uměli se tenkrát lidé bavit!

Dnes kolem parku pustého plot zdraný,

za příkopem jen řípa, řípa, řípa,

dál komín obrovský a zadní okna

jak vojska šiky v jednotvárných řadách,

toť továrna, lokomobila hvizdá,

kos klepot ztichnul, seká se dnes parou,

a hvízdání dnes stroje odpovídá

vlak, supaje pod bílou strání v letu,

a ranou pušky vyplašení ptáci

nad stromy krouží a zas padnou v řípu.

Dva světy zde. – Ten mrtvý poesie,

ten živý skutečnost, já mezi nimi

prach na nohách a v srdci prach jdu kolem.

V mé duši táhne vidění dvou světů.

Ten rád mít těžko – onoho mi líto.