XII. Za prof. Fr. Papírníkem.

Ach, profesore, že Vás nemám zříti

už na Visu, kdy slunce pln a vůně,

víc nikdy s Vámi neplout mořem v čluně

a nehroužit se v mořské vlnobití?

Vás nezřít usmívat se, jak jsme syti

a spokojeni – co jste měl s tím práce! –

jak v moře skáče vaše milé stádce,

jak mládež tančí, v sklenkách víno svítí?

Je na Visu již jaro v této době,

a u nás ještě zimní chlad a van,

a Vás tu, běda, ukládáme v hrobě.

Ret šeptá: sbohem! smutek sklání čelo.

Vám z palem Visu měl být věnec stkán,

a reguiem Vám moře pět by mělo.