XII. Žít dlouho – ne v tom není zisku,

Žít dlouho – ne v tom není zisku,

to pouze větší stopa v písku,

již stejně setře vichr v trysku.

Žít v plesu – ne v tom není štěstí,

toť zlatý štít je navrch nésti

a pod ním blud a klam a scestí.

Žít v slávě – to je teprv málo.

Cos na chvilku nám v uchu hrálo,

dost slzí to, víc krve stálo.

Žít v sobě – to je žíti v Bohu,

toť květ z malého lákat hlohu,

toť míň, než chci, a víc, než mohu.

Tys žila tak, a proto právě

máš slzy v hrobu svého trávě,

své pevné místo v boží slávě,

tož v srdcích všech, kdo Tebe znali,

kdo jednou jen Ti naslouchali

a pro vždy Tebe milovali.

Neb co můž’ člověk více chtíti:

než sobě zůstat věrným v žití,

být prostým jak to luční kvítí?

Neb co můž’ člověk si víc přáti,

než sobě žít a bratru dáti

a umění žít ve závrati?

Tys našla směr, kde v každém čase

s umělcem člověk potkává se

ve harmonické, plné kráse.

Žít dlouho, v plesu, slávě – masky!

To pouhé sny, to vložné sázky,

již podstupujem bez otázky,

již splácíme, když prohráváme,

na slední kartu když vše dáme,

když vše se láme, vše když klame.

Oč líp je, žíti plně, krátce!

Ach, starý sbore, jak zníš sladce –

a nejlíp umřít v klínu matce!