XII. ZPĚV.

Král vida Kulíška v kole,

Jak má bříško, prso holé,

Jak se blyští olejem a tukem,

Do smíchu se dal nad klukem;

Hned ohon za sebou vlíká,

Hřívou ale sem tam smýká,

Hází se mu lalok tučný,

Rozlíhá se jekot zvučný.

Jak se ráčil přestat smáti,

Řekl: „Ty jsi věru pravá liška,

Nemohli ti lepší jméno dáti

Nežli Feriny Kulíška.“ –

Ale Kulíšek na každou stranu

S velkou pokorou se klaní,

Nejdřív ale nejvyššímu pánu

A pak nejmilostivější paní;

Zubíkovci ale přímí stáli,

Na Kulíška velmi láli,

Že se takto dvoru koří,

To prý šlechty rovné právo boří;

A jak se to obyčejně děje,

Každý ze svého tu něco přidá,

Hloupý mozek svůj vykydá,

Smutný konec Kulíškovi přeje,

Tak že chuďas slyšel na své uši,

Jak ti rokujou o jeho duši.

On si ale myslel: „Uvidíme,

Co v té půtce pořídíme.“

Rys a pardal, boje dohlídači,

Podle pravidel vše obstarali;

Nato oba potýkači

Na svou čest a víru přisahali,

Že svou nevinnost jen zastávají,

Však že nemohou mít pravdu oba,

Úsudek svůj nebi nechávají,

Ať rozhodne příští doba.

Nato Zubík ještě opakoval,

Z neřestí že všech Kulíška viní,

Kulíšek však ujišťoval,

Že to všechno o Zubíku míní,

Biřicům tu kážou dohlídači,

Ať hlásají souboje počátek,

Vše se hrne z kola zpátek,

Ostanou tam sami potýkači.

Král na povýšeném místě sedí,

K pravé princi s paní, k levé rady,

A pak dále okrouhlými řady

Na tisíce sprostých očí hledí.

Zubík v předku se rozkročí,

Ocas spustí, hlavu sníží,

Zuby šklebí, jiskří z očí,

Chlupy vstávaj’ mu po kříži.

Kulíšek též zoubky štěří,

Líci ježatí a ocas čeří

A potajmo pod sebou ho močí,

Očkem hledí, v nouzi kam uškočí.

Chvíli trvaj’ v postavení takém,

Přešlapujou, bodají se zrakem,

Žádný s místa však se nehne;

Potom ale Zubík se rozběhne,

Jako blesk se před diváky míhá. –

Běda s Kulíškem, ach juž ho stíhá!

Ten však mete jako střela!

Zubík za ním rozvzteklen se hrne.

Aj, to byla pěkná mela!

Přízeň obou na lešení trne,

Ale teď se divákům pozdává,

Že juž chuďas Kulíšek ustává,

Kulíškovcům naděje juž klesá;

Zubíkova přízeň ale plesá.

„Mám tě kluku,“ sám i Zubík ječí,

„Nepustím tě víc z mé moci!“

V tom do očí Kulíšek ho flečí,

Potácel se Zubík v temné noci.

Kulíšek užívá té slepoty,

Mastí obličej mu ještě lépe,

Šklube, drápe, hrýže, tepe,

Množí Zubíkovy psoty;

Ten tře kvapně a vymývá,

Tím mu ještě bolesti přibývá.

Ale čím to více štípe, bolí,

Tím se víc Kulíšek sápá,

Zuby víc zatíná, drápá,

Ousměškem pak rány solí.

Arci že se Zubík brání,

Ale protože je slepý,

Marně před Kulíškem se ohání.

Ten mu chytře novou vlepí;

Teď ukousne, teď ocasem švihne,

Dobrou mastí obličej pomočí,

Ale chytře stranou zas uskočí,

Ticho Zubíkovu vztěku vyhne.

Tak to dlouho chytře tropí,

Hrýže, šklube, solí a zas kropí;

Ale potom mrzutě uznává,

Že to příliš dlouho trvat může;

Nebo sem tam potrhaná kůže

Ještě právo vítězství nedává,

Marně příležitý čas jen mine.

Aj, tak dokončit tu půtku,

Odhodlal se k násilnému skutku,

Na hřbet Zubíkovi se vyšine,

Upřímně ho za vaz chmatne,

Právě kde krk počíná,

V pitvě zběhlé zoubky zatne,

Věda, že kdo život tam podtíná,

Odbojníka snadno tak usmrtí.

Zubík řve a zuřivě se vrtí,

Ale Kulíška nestrhne,

Aj, tu sebou o zem vrhne.

Tu se nad ním smilovalo nebe,

On dostane Kulíška pod sebe;

Arci že ho, jak patří, přitiskne,

Chuďas z obou konců pískne

A nadarmo juž se tahá

A nadarmo sebou šklube, hrabe,

Pod Zubíkem on se nevyškrabe.

Ten ho tíží svou přemáhá.

Tak po zemi dobrou chvíli

Házej’ sebou, kroutí, vláčí,

Va vše strany se otáčí,

Nevede to však k žádnému cíli.

Konečně přec Zubík vzhůru skočil,

Mrštně též se Kulíšek otočil

A zas bokem na hřbet cílil,

Tenkrát však se ubožátko zmýlil;

Neb ač Zubík nic nevidí,

Tak se aspoň čuchem řídí

A tak Kulíška ucítil,

K zemi strhnuv za nohu jej chytil;

Tenkrát hošku ouzko bylo,

K zlému konci se to s ním chýlilo.

Soptí Zubík pomsty chtivý

A výhrozně vrčí skrze zuby:

„Kluku, víc ti žádný nápad lstivý

Nepomůže od záhuby,

Znáš juž poslední hodinku,

Nad hrobem se tvoje hlava třese,

Brzo tě juž, mrcho, ras odnese

Červům ku věčnému odpočinku!

Neb veřejně vyznej, že jsi lhářem,

Zlodějem, zbůjníkem, partykářem,

Dobrým ženám čest že bráváš,

Teď se ale na milost mi vzdáváš!

Mluv, neb jak potisknu mocné škraně,

Hned tu leží noha tvá na straně,

Odpadnuvši mocí tisku

Sem do šermířského písku.“ –

Kulíškovi nemilo to k sluchu,

Neb si myslel v smutném duchu:

„Mám já chuďas pěkně na vybrání:

Buďto šikovnou nožičku ztratím,

Ano, snad to životem zaplatím,

Neb mám vyznat hanebné poddání.

Co jsem já se nalhal a našidil,

Bych si přec poctivý život zřídil,

Bych se čestně vmísil mezi panstvo;

Pak se k tomu pěkně podobalo,

Okamžení všechno rozkotalo;

Ach, nastává smrt neb manstvo

A nadarmo ve světě se hnusím. –

Arci, dost mně jindá zle juž bylo,

Ale blaho pak se obrátilo;

No, tak zase o to se pokusím!

Říkávaj’, že když se nejhůř děje,

Ku pomoci nebe nám přispěje.“ –

„Mluv mi, kluku,“ Zubík kručí,

„Neb tvůj život za vítězství ručí.“

Oulisně tu zamrdav ocáskem,

Řek’ Kulíšek temným hláskem:

„Ach, můj strýčku dobrotivý!

Co jste zkázy mé tak žádostivý?

Medle, jaký z toho zisk vyplyne?

Kterak vaše jméno to oslaví,

Když vám v rukou strýc zahyne,

Vaší silou slabý se odpraví?

Věru, hanba, že se tady rveme,

Radš v svornosti nežijeme! –

Já jsem chytrý, vy však máte sílu;

Kdybychom my dva jen žili v spolku,

Byli bychom oba bez okolků

Nejšťastnější v každém dílu.

Já jsem vám se vždycky láskou blížil,

Rozboje jsem nenáviděl,

Zvláště jsem za tento boj se styděl,

Který v očích lidu nás ponížil;

Srozumění jinaké jsem hledal.

Však mé mírné srdce znáte.

Vy však nepokojnou mysl máte,

Tak jste mi dřív pokoj nedal,

Až jsem, bych ušel veřejné haně,

Vaši rukavici sebrat musil;

Ale však jste, milý strýčku, zkusil,

Jak jsem šetrný byl při obraně.

Moh’ jsem ledaco učinit,

Protože jste náhodou oslepnul;

Já jen tak po kůži sem tam klepnul,

Nechtěl jsem se víc provinit.“ –

„I zaraz, ty zpropadený kluku!“

Zubík rozhoršený vrčí;

„Hleďme, on snad vinu na mne strčí!

Šetřením jmenuješ takou muku?

Náhodou jsou v očích mých ty šmáry,

Kterýmis můj zrak zakropil?

A tos jenom žerty tropil,

Že mi visí z hřbetu cáry?

Na mou věru, víc mě neohloupíš,

Ale zasloužilý trest podstoupíš.“

Kulíšek však na to praví:

„Vy jste vítěz, dělejte, co chcete,

Ale brzo na mne zpomenete,

Než se oko vám pozdraví;

Líky pro slepotu já jen strojím,

Jak nebožtík otec já je hojím,

Který zastával u dvora

Úřad prvního doktora.

Oka to dobrého nám je třeba,

Máme-li si vydělávat chleba.

Bez zraku co by vyneslo

Vaše jako mé řemeslo?

Bez očí zač bychme v světě stáli?

Naší síle červi by se smáli!

Tak, když mne, můj strýčku, udávíte,

Sebe sám též krutě odpravíte.

Však, kdy odpustíte mně v milosti,

Zejtra ráno zcela vás vyhojím,

Pak se jako slouha vám připojím,

Máte míti všeho dle libosti.

Jméno žízně, jméno hladu

Z paměti pak na věky ztratíte,

Dvakrát za rok nám se ošatíte.

Stranu jiných věcí též vím radu.

Život královský jen bude špínou,

Když se k vašemu přirovná;

Nebo potom začnem notu jinou,

Přestane ta kuchyň skrovná!

Na to ale přísahu vám skládám,

Že tak pravda, jak to pravím,

Ať vás všech starostí zbavím,

Ach, to samotné jen žádám.

Jenom o vás mi tu běží,

Na mé spáse nic neleží;

Neb co může v světě liška slabá!

Přítomnosti skály neprodlabá,

Rozumem nic neprovrtá;

Však, když kníže Zubík se opírá,

Ledajaká rouška se prodírá.

Proto život váš se nad mým skvěje.

Ať se teda s mým dle zásluh děje,

Svět však dlouho neobstojí,

Proti rozumu když síla brojí;

Dobře minulost když hnojí,

Budoucnost se moudře dojí,

A tím mlékem přítomnost se kojí,

Všechno pak se v jedno spojí.

My se hloupí spolu bijem,

Jeden život však jen žijem;

Pod jedním se pláštěm kryjem

A pod jedním hrobem hnijem.

Ano, ano, jedno je semeno,

Rozličné však bylin jmeno;

Ale po květu v ovoci

Sjednotí se vše do jedné moci.“

Tak Kulíšek slovmi trousí

Příliš moudrými na jeho fousy;

Taká kvítka nemá na svém poli,

Taká zrnka nemá z své stodoly,

Učeně tu žvantal, však co, neví,

Takto se ve světě často děje,

Učeností že se blb ukreje.

Pro Zubíka však to všechno pleví.

Kulíšek ho jen tím balamutil

A na prázdno mlel jen hubou,

Myslí ale, co by skutil,

By odstranil vlčí tlamu hrubou.

Zubík ale vrčí znovu:

„Nevěřím já tvému slovu;

Ať by ses mně tisíckrát zadušil,

Tisíc přísah bys porušil;

Poddej se a vyznej hanbu svoji,

Vítězem mě uznej v pravém boji,

Neb tě, zloději, uškrtím,

Tělo s duší na prášek podrtím.“

V tom Kulíška pazourem udeří,

Ten však ale jinam si naměří,

Mezi nohama Zubíka lapí,

Mužský kde největší bolest cítí;

Tam Kulíšek Zubíka uchytí

A Zubíka bolest tak překvapí,

Náhle myslem že pomine,

Strašným hlasem řve a skučí,

Jako červík na zemi se vine,

Kulíšek však tím hůř mučí,

Neb jak z vlčí tlamy nožku dobyl,

Násilněj si Zubíka porobil.

Strašné bylo podívání na to,

Čurkem krev se z vlka lije,

On se kroutí, strašně vyje;

Však milejší nad perle a zlato

Bylo podvodnému Kulíškovi

Vidět, jak se vede Zubíkovi.

Kulíškovo přátelstvo též výská,

Mroulíka však s Aurelem to žere,

Zubíkovec každý sobě stýská,

Zvláště Žroutka si to k srdci bere.

Která choť se nermoutí, nezlobí,

Když se mužíček jí tak zhanobí?

Pláčem běží prositi u krále,

Aby nedal muže trýznit dále,

Život aspoň by mu daroval.

Král se nad ubohou smiloval,

S trůnu velkomožným žezlem kynul,

Aby souboj juž pominul,

Život že daruje Zubíkovi,

Vítězství pak Kulíškovi.

Dřív se ale milostivě táže,

Co v té věci soudí dvorská rada.

Přikynula veškerá hromada. –

Nato dohlídačům káže,

By se na bojiště hnali,

Bojovníkům vůli zvěstovali.

Rys a pardal ouřadnickým krokem

Do písečného se kola berou,

Kde Kulíšek se svým sokem

O život a o slávu se perou;

Bílá šatka v rukou plápolá,

Zvučná trouba poselství volá. –

Obsah ale Kulíšek předzvídal;

A tak honem na vlka se sápal,

Štípal, kousal, bil a drápal,

A kde mohl, ránu přidal.

Chtěl ho doraziti kvapem,

Ale poznal, že to jest jináče

Dávit zajíčka neb ptáče,

Než se pachtit s takým chlapem.

V tom se před ním Rys postavil,

Úřednickým hlasem pravil:

„Poručení nejvyššího pána

Rozkazuje konec boje;

Proto poslední teď budiž rána,

Každý drž pak štěstí svoje:

Kulíškovi budiž čest a sláva,

A co nesou vítězova práva,

Zubík snášej svou klopotu,

Však ostane při životu.“ –

Nato praporcem zas chvěli,

Trub a kotlů hlaholy zavzněly,

Množství tu obojí stranou

Jak v divadle dupali, výskali,

Hlasem rozličným břískali:

„Náš pan Kulíšek má za vyhranou!“

Na bojiště potom pospíchali,

Všechno jej tu chválilo a ctilo;

Mezi přátele se přimíchali,

Kterým to u srdce tak nebylo,

Dříve k němu se neznali,

Pozdravení mu nedali,

Zapírali býti z jeho rodu,

Ano, udávali jej u krále

A hledali všudy jeho škodu;

Teď jsou spřáteleni nenadále.

„Pane strýčku!“ volá schoř a kuna,

„Jakou čest si z toho dnes děláme,

Že vás mezi sebou máme!

Arci, pošli jsme z jednoho lůna.“ –

Ale dřív se protivily velmi

Kulíškovi ty smradlavé šelmy;

Ano, takto z mnohého zástupu,

Co se teďky lísá vítězovi,

Nenašel by příbuzného chlupu. –

Ale praví nám přísloví:

Smutná chvíla přátele popláší,

Jasná mnohem více zas přináší. –

„Ale strýčkujte si, jak jen chcete,

Já vás, fatkáři, prohlížím,

Vaším lepem však se nepřiklížím,

Lichotění mozek mně nesplete.

Ať je na vašem jazyku med,

V srdci čmuchám trpký jed.

Pes hladový do kuchyně founí,

Čeká, co kuchařka hodí,

Kolem možných slota se okouní,

Lichota nadějná podlost plodí.“ –

Tak si Kulíšek přemítal;

Ale broušen na obojí straně,

Všechny jako strýčky své přivítal,

Všechny líbaje a všem se klaně

Na vlastní je vějčky chytal.

Nebo tak si zas rozkládal:

„Co bych já se s nimi hádal?

Ať si kněží lidem kážou,

Svědomí jim rozvážou, závažou,

Na světské se ale nehodí

Kárat, co žádnému neškodí. –

Sladká huba, lichotivé mravy

Přemáhají lidé slabé,

Srdce kamenné, dubové hlavy

Medovitý jazýček prodlabe;

Nevyvrátí koleno si z klúbu,

Kdo se trošku víc pokloní,

Nepodere též si žádný hubu,

Líbezně když jinému zazvoní;

Ten si aspoň vezme to do zvyku,

Kdo má pravou politiku.

Dbej na slovo, dbej na líce,

Kdo chceš časem býti více

Nežli v kanceláři praktikantem

Neb v kostele ministrantem;

Přímým krokem jde se jen do chýšky,

Ale vazem skrčeným do výšky.“

Tak si sám přemejšlel v duchu,

Pak co přítel největší se stavěl,

Také věci jen rozprávěl,

Které lehtaly nejvíce v uchu,

Tak že všichni hlasitě volali:

„Zdráv buď, ó našinče slavný!

Chrabrý vítězi, řečníku mravný!

Teď jsme teprv cenu tvou poznali!“

Tak volali. „Juž nedleme,

Všichni stavme se do řadu,

Malí napřed, větší vzadu,

Tak ho k trůnu zavedeme.“

Aj, tu všichni k slávě strýce,

Jak blázniví výskajíce,

V pravidelný řad se schází,

K trůnu pak Kulíška doprovází.

Tam na stupni on pokorně kleknul,

Král se ho milostně žezlem teknul,

Pravě: „Vstaň, můj věrný chrabrý synu!

Dnešní den ti smazal každou vinu!

Viděl jsem tvůj skutek; od té doby

Žadné na tě nepřijmu žaloby;

Ale na pravici mého trůnu

V tajné radě máš sedávat,

Složený v tvém lůnu

Osud národův mých obstarávat.

Vy budete všechno ve všem všude,

Co vy uvedete, zjinačíte,

Zemskou pečeť k tomu přitlačíte,

Zákonem a právem bude;

Kdo váš skutek nepochválí,

Proti mně samému se prohřeší,

Ať dobrého příští pak se těší.

Věru, na věky si hubu spálí.

Kdo se ale vskutku vám protiví,

Vaší svatou mocí klátí,

Tomu ať se vzdorný vaz pokřiví,

Zasloužený trest ať jej zachvátí. –

Takou moc a právo vám zakládám,

Jenom o to vás, zda možná, žádám,

Byste někdy ku právní moudrosti

Pro lid připojil tak trošku ctnosti.“

Nato Kulíšek pazour políbil,

Ve všem povolnost mu slíbil,

Pravě: „Nejmilostivější pane!

Jak já bídný takou čest zasloužil,

Po které snad pán chopnější toužil?

Však dle Vaší vůle ať se stane,

Ač se duše ve mně strachem třese,

Jak to břímě šíje má unese.

Doufám ale, že pomocí boží

Všechno já nasoukám a vypředu,

Co mně milost královská uloží,

A kde jiní, též i já vyjedu;

Vždyť jich více z mého plemena

Nosičů takého břemena,

Ale budiž Pánu Bohu chvála,

Těžká se jim službička nezdála;

Jak by jen se proto byl narodil,

Tak se každý k tomu hodil.

Šťastné stáří jim popřálo nebe.“

(A pak ticho řekl si pro sebe:

„Velkým pánem být a plnit míšek,

Vozit se v kočáru, pásti bříšek –

Velmi prospěšné umění,

Bez velkého hlavy lomení.

Ledaskdo trefí; proč ne Kulíšek?“)

Král pak zavolav své rady

A vše jiné královské úřady,

Pravil: „Ejhle! tenť je kanclíř říše!

Co on káže, jak bych já rozkázal,

Jak bych já psal, buď, co on napíše!“

A pak všechny přísahou zavázal,

Že se chtějí slušně k němu chovat,

Jeho plány pilně podporovat.

Mnozí s radostí hned přisahali,

Někteří však v mysli se zdráhali;

Zlobivě po straně Mroulík bručí,

Aurel div se nerozpukne žlučí.

Pak to ještě ledaskoho hněte,

Mnohý ocas mezi nohy plete,

Stranou kouká, uši nazad tahá,

Však co naplat, přece jen přisahá.

Výmluvy tu není žádné –

Co král žádá, stát se musí,

On má právo v ruce pádné,

Běda tomu, čí vaz ji zakusí.

Chytrý pomyslí u sebe:

„K čemu hněv a zpouze platná,

Síla když a kapsa špatná?

Mocný desetkrát zadrhne tebe;

Ať je dosti srdce zamračené,

Chytrý nosí čelo vyjasněné!

Neb kdo se na pána zlostně dívá,

Z jedné mrzutosti dvojí mívá.

Víc-li přikládáš, víc hořet bude,

Táhni strunu, hlasitěji hude;

A čím více v louži mícháš,

Tím si víc do tváře šplícháš.

Proto, ať se děje, jak se děje,

Slabá chytrost ke všemu se směje.

Arci, v kom by se to nevařilo,

Chlapa, který ještě šelma z rána,

O polednách dáti nám za pána

Za to, že se jemu podařilo

Zhanobit, přemoci svého druha? –

Ovšem, divná to zásluha!

Ale vím-li, jak to večer bude?

Není všechno, vždycky, všude.“ –

Mnohý potom na bojiště běžel

Na zvědy, neb k vůli Zubíkovi;

Ten tam ještě potrhaný ležel

A zle velmi bylo chuďasovi.

Vedle něho paní Žroutka lkala,

Kdo ví, kde se slzí dost nabrala;

Vedle ní pak mladá chasa fňuká,

Aurel a pan Mroulík šťuká.

Honem poslali pro lazebníky,

Ti přinesli ovazky a líky,

Rány vymyli a namazali,

Pak uměle zavázali.

Také studené mu uši třeli,

Kapky voňavé pod nos drželi,

Tak že z obou konců kýchal,

Také mnohého pošplíchal;

Zdá se lékařům, že tím naděje,

Až si ulehčí, že zas okřeje.

Paní Žroutka činí, co kdo radí,

Jak jen možná, na něj hledí,

Ve dne v noci u něj sedí,

Přikrývá jej, ať se nezachladí. –

Ale víc než rány rozšklebené,

Bolí vlka srdce zarmoucené;

Nebo to v nejhlubší duši pálí,

Srdci nejkrutěj ublíží,

Když se nepřítel veřejně chválí,

Nás však vlastní vědomost poníží.

Kulíšek se však radostně štířil,

Před hromadou hrdě se otáčel,

Hlavou vrtě ocas rozčepýřil

A po pansku z vysoka si kráčel,

Jak by odjakživa pánem býval,

Tak se ku každému míval.

Lík přesilný panstvo býti musí,

Nebo sotva že to kdo okusí,

Hned se přejinačí zcela

Podle duše i dle těla. –

Ale jemu panství dobře stálo.

Na úřad však myslel málo. –

Rád by jenom Ermelinku viděl,

Jak se do ní velká paní vpraví;

Nerad by se někdy za ni styděl,

Kdyby neuměla dvorské mravy;

Méně však se staral o svou chasu,

Ta to umí, myslel, v krátkém času.

Proto hned ku králi spěchal,

Aby jej na Klukov jíti nechal,

Aby o všem zpravil Ermelinku ženu,

Pravě: „Osud náš má velkou změnu;

Ona bude po mně toužit,

Ouzkostí se o mne soužit,

Nebo ví, jak Zubík krutě hubí,

Jakou silou vždy se chlubí,

Ve snách viděním se bude děsit,

Jak by mne juž Aurel chtěl pověsit.“ –

Král mu na to odpovídá:

„Každý na své nejdřív se ohlídá;

Že jste ve manželské víře stálým,

To si na vás, můj kancléři, chválím;

Nebo věřte, teď mi muži, ženy

Veskrz chtějí laskavé proměny!

Proto na Klukov si hned pospište,

Kancléřku ode mne pozdravujte,

Slušně její žádosti utište,

Pak se všichni na dvůr přestěhujte.

Pro váš stav se ale víc nehodí,

Byste pěšky cestu konal;

Snadno byste nám od toho stonal.

Osel Můňa ať vás doprovodí. –

Až vás chůze pak unaví,

Můňáček se hned zastaví,

Vy si na hřbet mu sednete,

Pak vás cesta víc nehněte.

Chce-li ale přízeň s vámi jíti,

Bez okolku mají pasy míti.“

Kulíšek se poděkoval,

Ruku milostpánu poceloval;

Pak se na Klukov ubírá.

Hlaholem ho množství vyprovází,

Kvítí vonné na cestu mu hází,

Ano, kože mu prostírá.

Jak se tak juž ke Klukovu blíží,

Ermelinčí duši cit obtíží;

Obává se, že k žalosti

Taká plnost srdce chýlí;

Ale zvěděla po malé chvíli,

Že to předcit byl radosti.

Neb jak od zdaleka znamenala,

Jak Kulíšek domů jede,

Jak si slavně a nádherně vede,

Do radostného se pláče dala.

V tom jí manžel do náručí padne,

Pravě: „Já jsem kancléř celé říše,

Zákonem, co Kulíšek napíše.“

Ona div že slastí neuvadne.

Jak se dost pak láskou potiskali,

Jedli, pili a výskali,

Nebo Klukov na všem zbytek mívá,

Málokdy však štědrým bývá.

Tři dny veseli nad míru byli,

Čtvrtý den se unavili,

Pátý den si odpočali,

Šestý den se na dvůr stěhovali.

On byl pánem, ona byla paní,

Dvůr jim přeje, sprosťák se jim klaní. –

Tak se věčně na Kulíška hrává,

Marně však se konec očekává.