XII. Zpěv.

Tenkrát pokračují vesele a spěšně z Ejipta;

Samé hody držejí, smíchem tuto cestu sy krátí.

Y také královští, jenž s nimi vozkové jedou,

Jsou veselé mysli, všelijaké radovánky sy vedou;

Oslové ač pak jejich klesají dost často pod tíží,

A jazyk vyplazují, uši schlípnou, těžce nesouce.

Jsou teď radosti plní, neb potravy dosti sy vezou.

Jak Chananejské budou teď častovat, u sebe myslí,

Než z Chánan půjdou, řkou: „Dobře a hostně se mějme!

A na pamatku chudým Chananejským hod udělejme!“

O, by raděj’ hladovým těm nechali potravu všecku!

Však kde důstatek jest, na hody tam prý se jen myslí.

Teď ale jim připadá, proč Jozeff tak všecko vyzvídal,

Proč se na otce ptal, vidět proč chtěl Benjamina,

Proč také usyloval, aby jej hned k němu přivedli –

Proč tvrdě na tom stál. „Do žaláře až nás uzavřel!

Že nepřipadlo to nám, zdaž Jozeff, náš bratr to není;

Vždyť se neproměnil nic, v podobě posud jest on ten samý.

Jen zmužilejší že jest, vážného že teď dělá muže.

Však spanilý je posud a na lícech růže mu kvetou.“

„Jak pravil: Já jsem Jozeff!“ dí Jůdas, „já hnedle ho poznal;

Strach ale mne porazyl, že nemohl jsem promluvit slova!“

„„Chytře jsy promluvil teď!““ dí Ruben, „„kdo ho nepoznal,

Když řekl: Já jsem Jozeff, bratr váš! – Jak trhlo to námi,

Jak nás ohromilo jediné to slovíčko najednou!

Laskavě kdyby na nás byl nemluvil, zpurně byl vyřkl:

Strachy-bychom pošli, snad žádný-by více nepovstal.““

„V tom-by jsy pádu ty byl zůřivější, můj milý brachu!“

Jůdas praví, „zkusyli jsme to tenkrát, jak jsy se vztěkal,

Když jsy nenalezl jej v čisterně, v tmavé té nocy;

Vždyť jsy zůřil jako lev – nám ani jsy promluvit nedal.“

„Nejvíc já vystál, nejvíc mezy vámi jsem zkusyl!“

Dí Symeon, „ouzkost tuto vám nemohu ani řícy:

Tento ať zůstane zde! když řekl, mne poutami svázal,

Vsaditi do vězení kázal, v něm pevně uzavřel; –

O, tenkrát jsem myslil, ouzkostí a strachy že pojdu! –

Když pak jste dlouho nešli, bezmála bylbych sobě zoufal.

Ach, víc vás neuzřím, ni ženu, ni mé milé dítky!

Tak neustále jsem lkál v vězení, až pláč se rozléhal!“

„„Jestli pak ve vězení““ Izachar dí, „„dosti měls jísti?““

„Na tom nechybělo mně, však nechť osel tento strach zkusý!“

„Málo, bratří! toto jest“ dí Leví, „to všecko je málo,

Co jsme zakusyli my; – s ním o mnoho hůře se ďálo!

O, kterak zatvrzele hodili jsme v čisternu ho pustou!

Jak jsme posmívali se, jak skákali, kdyžtě byl v hlubni!

Když jsme prodávali jej, na jeho zdaž pláč jsme co dali?

K nám když spínal rukou, na jeho zdaž dbali jsme prosbu?

Hle, co zasloužili jsme! – mohl, věru, se mstíti nad námi!

Však jenom postrašil nás, předc dobrý on musyl býti!“

„Kdoby nadál se toho, takovým že kdy bude pánem?“

Promluví teď Zabulon, „se Zelffáky já také křičel:

Poďme a zabime jej! cobychom teď v ouzkosti byli!

Jej kdybychom zabili: ó dávno hladem-bysme mřeli!“

„Proč pak nenáviděli“ dí Jůdas, „jsme Jozeffa takto?

Když sy to připomenu, že jsme také jej zabit chtěli;

Vstávají až mně vlasy vzhůru, tak se toho lekám,

Na těle pojde mne mráz, na nohou že ledva se snesu!

Proč jsme jen na vzdory mu, tak bývali k němu urputní?

Pro sny! ach, jen pro sny jsme se tak proti bratrovi spikli!

Zlostí jsme se pukali, klaněti že jemu se máme;

Zle jsme se rozkatili proti chlapcy a mstili se nad ním!

Hle ale, co Jehova chce míti, to státi se musý;

Nechť cokoli počíná sy člověk, to předc nepřevrátí!

Víte to dobře posud, že pravil, jak naše se snopy

Snopu jeho klaněly – klanění zdaž nás osud zbavil?

Zdaž hluboce neklaněli jsme se my dost a pokorně?

Zdaž s rukama sepiatýma jsme my neklečeli před ním?

Hlas jeho hřmíti se zdál zůřivého co, nám, hroma, v uších;

Každý jen stál shrbený, Chánan víc zříti netroufal,

Hvězd ale nás jedenáct – vyplnit, hle, jak se vše musý!

My jsme se již klaněli – y slunce y měsýc to zkusý!

Přijde na otce teď řad, klaněti také on se mu bude;

Vše by se vyplnilo, ni matkám zbude jiného.

Hle, Jehova co chce, tomu člověk se nikdý nevyhne!

Všecko se státi musý, co komu kdy Hospodin soudil!

Teď teprv poznávám, Jehova jak dobře vše řídí;

Jozeff by pánem nebyl, kdebychom se již, hle, byli octli!

O, chvalmež Jehovu, vzdávejme radostné mu díky,

Že do Ejipta vedl tak šťastně Jozeffovy kroky!

Čím ale otcy vinu, ba náš hřích, čím vymluvíme?

Vím to napřed, jak ulekne se on, a jak celý strne.

Však co je platno to nám, dozví se to předc jednou otec,

S Jozeffem co se stalo. Snad prosba ho naše obměkčí.

Když uslyší, že Jozeff je živ, rád všecko odpustí.

Já myslím, jak přijdem domů, bysme před něho padli.

Lekne se, myslit bude, že přihodilo nám se neštěstí.

V tom strachu když bude stát, vyznáme mu zlou vinu naší.

On pro radost, že Jozeff je živ a knížetem země,

Tak velice nebude vinit nás, ni zlost tu nahlídne;

Jistě že odpustí nám proklatý tento zlý skutek!

Kdykoli jsem vzpoměl, s ubohým co ďáli jsme chlapcem,

Vždycky mne mráz obešel, také zlost jsem naší proklínal.

Dozvědět se to musý – my sami se přiznat musýme.

Dobře že žalostí tou bude též promíchaná radost!“

Benjamin pak praví: „Myslím, s tím kvapit nesmíme.

Dřívé že Jozeff je živ, ať zví, jej dříve potěšte!

Lepší by tu novinu se dozvěděl dříve radostnou,

V skutku že Jozeff je živ – s podivem na nás aby hleděl.

Oblečeme roucha, nimiž nás obdařil Jozeff.

Nám podiví se otec, nás jistě tak lehce nepozná.

Pak vzkřiknem: O, raduj se otče, živ Jozeff je syn tvůj!

Zmámený zůstane stát, nebude chtít dlouho to věřit.

Předc pak se rozveselí – vy zradu mu vaší vyznejte.

Kárat tak vás nebude pro radost, že zas Jozeffa uzří!“

Líbila všem se rada, hned chlapce všickni poslechnou.

Dobře radí! pravějí, pro radost otec všecko odpustí!

Když k domu blíž přijdou, se zastaví, v roucho Ejiptské

Hnedle se přestrojují – v tom sami se neznají kroji.

Spořádají tažení, po sobě jak jeti-by měli;

Na vozy s svých oslů obtížnou potravu složí,

By jako páni jeli, neb chtějí také chlubně přijeti.

Obtížené osly své vedou za nimi Ejiptští;

Vozy posledně jedou, jež Farao poslal pro otce.

Jest veselé tažení, neb píšťaly, bubny Ejiptští

Vyňali z svých uzlů, a hudbili zvučně a hlučně.

Jákob vidí zdaleka tažení to, a velmi se lekne.

„Hle, jacý sem táhnou to lidé! toť jsou pluky zbrojné!

Odkud ti do Chánan v největší bídě přicházý?

Kroj mně neznámý je ten – jen majíli potravy s sebou –

Ctít neb nemáme je čím – byliby syce mně milí hosté –

Neb přicházejí snad, by nás podmanili sobě?

Že jsme hladem zmořeni, to vědí, a se bránit nelze.

Oslů tolik tu vidím, y mnoho též vozů nahlížím.

Co znamenat toto má; také zbraň zřím, ó to mě mrzý!

Jestli nepřátelské tažení toto – kdo bude bránit?

Vzdálení jsou synové; nám nezbude, nežli otroctví.

Předc ale k nim vyjdu, bych pozdravil ten lid příslušně.

K umytí noh vody chystejte, ač málo jí máme.“

Před stán vyjde Jákob, y hledí ženy z něj sy po očku.

„Ej! totě Benjamin, na prvním an oslu tam sedí!“

Bála vykřikne, a hned pozdvihne se, spěšně ze stánu

Ven běží, a za ní y ženy ostatní vyběhnou.

Předjeda Benjamin bratry, otcy v náručí leží.

A otec poznaje jej, objímá ho v pláči radostném.

Všickni hledí s podivem, a děti prý dokola skáčí.

Druzý zatím synové napodobně se k otcy přiblíží;

Naň hlasytě volají: „Buď zdráv! potěšen budiž, otče!

Náš bratr, Jozeff, je živ a pánem je země Ejiptské!

Tvůj, hle, syn Jozeff je živ! ó raduj zas s námi se otče!“

Z sna jakoby těžkého Jákob procytnul, teď hledí,

A celý zmámený jsa, po všech zmateně se ohlíží.

Všecko podivné mu jest, ve vozých, dívá se, kdo sedí.

Zdá se mu sen viděti – „Vždyť nespím!“ sám k sobě praví.

„Znám, že jste my synové – a předce vám věřiti nesmím!“

„Věř pak mně“ Benjamin dí, „otče!“ a skáče radostí.

„Můj bratr Jozeff je živ, velikým jest knížetem země!

Viz jen, jak obdaroval rouchem mne, a ještě co více –

Šaty mně dal pateré a peněz také – mnoholi, hádej! –

Hle!“ teď roztahuje měšec svůj, „stříbrné tři sta!

Pak posýlá toliktéž y tobě peněz – tři sta na stříbře!

Bys sobě prý pohověl a dobře na cestě se častil!

O, co ti více povím – pateré také roucho ti nesu,

Krásně tak prokvětané – ó otče, ty v něm zas omládneš!“

„Mnoho ti“ dí Jůdas, „povídat ó přemnoho máme!

Potravy dost vezeme, nebudem ani mocy ji strávit.

Však slyš a se raduj, co Jozeff ti vzkázat nechává,

Jozeff syn tvůj, jenž jest vládařem a po králi ten první.

Ach, ani, otče, nevím, odkud mám a kterak začít.

Ještě, pravil, bude pět hladových let, bídy a nouze.

Vše bude mříti hladem v Chánan, a vždy bude hůře!

Pro dobytek nebude trávy, ba dokonce ničeho.

Však aby v ten krutý čas z vás žádný nezhynul hladem,

Otce sem přivedete; vy všickni s dětmi sem přijďte,

S veškerým též stádem, v Chánan y všecko co máte,

Ke mně přivezte – já dám nejlepší kraj v zemi pro vás;

Farao kázal to sám, bych vyslal pro otce hned vozy,

Spěšně ke mně by přišel, přivedl také rod celý s sebou.

Víte, že vládnu zde vším, zaopatřím vás také se vším.

Přijde ať hnedle otec, ať jej brzy líbaje spatřím.

Otcy též zvěstujte – očitě jste ji spatřili sami –

Mou velikou slávu, královskou všecku počestnost;

Jej by potěšili jste, vzbudili též k příští rychlému.

Jejž oplakával syna, povězte, že knížetem spatří.

O, by pospíšil brzy s ženami y s dítkami všemi,

S veškerým stádem, také s nábytkem přijde ať spěšně!

Ještě celých pět let – upřímně to otcy povězte –

Že krutý hlad soužit a mořit bude veškeré plémě.

Mou žádost jeho zřít, vyřídit jemu nezapomeňte! –

To vše přikázal on nám, doložil: Brzy přiďte jen s otcem!“

Vyslechl když Jákob toto vše, uviděl také osly,

A vozy neznámé obtížené a plné zrní,

Též co mu poslal Jozeff, když bedlivě všecko prohlídl,

A tolik sloužícých Ejiptčanů když tudy spatřil; –

Duch prý obživ jeho, – pak rukou svých spínaje praví:

„Jestli že Jozeff je živ, a zdrávli je můj milý syn ten?

O, hned již pospíším, uviděl bych líce zas jeho!

Pak rád chcy umříti – pak k Rácheli kosti mé složte!

Jak ale“ táže se, „jak do Ejipta Jozeff se dostal?

Zvěř lítá sežrala jej! pravili jste, – jak tedy obstál?

Vždyť krvavou sukni, posud mám tuto – jste mně přinesli!

Přišli jste mne těšiti, a sami jste ho plakali smutně!?“

Udeřil jakoby hrom do nich, tak všickni se trhnou.

„Ach, odpusť!“ padnou mu k nohoum, „zhřešili jsme náramně!

Spáchali velké jsme zlé! prodali jsme Jozeffa sami!

Sny jeho uraženi – ach, mstili jsme velmi se zlostně!“

Jákob rukou sepne, zamlčí se, po chvíly pak praví:

„O, kterak bezbožní velice jste mohli tak býti!

Neslyšel bych toto z ust vašich – ó kdožby to věřil!

Od bratrů kdo takovou bezbožnost jaktěživ slyšel?

Mohli jste tak mě klamat? takovou na mne svaliti těžkost?

Jak, bezbožnícy vy! na žalost mou mohli jste patřit?

Předce Bůh vás nalezl – vyplněn předc sen musyl býti.

Sám Jehova vás mstil – klanění jste předce neušli!

Nyní to pochopuji, proč s vámi tak tvrdě nakládal –

Padnouc’ by jste klanět musyli se mu, jednal tak hrdě.

Vstaňte již! odpouštím hřích tento přehrozný teď rád vám;

Jen když Jozeff je živ, když spatřím jej zase živého!“

Teď se ohlídna, rukou podává, a vítá Ejiptské.

Zdá se mu, svět že nový pro něho teď svítá v starosti.

Hned synům přikazuje, na cestu se připravovati;

Potravu y obilí Chananejským rozdat poroučí.

Sám ale odcházý, by vzdal obět Bohu povděčnou.

Viděním pak slyší, že zas rod jeho vyjde z Ejipta;

Sám že Bůh jej povede do země této mocý podivnou.

Tím potěšen sázý se na vůz, jejž král mu odeslal.

Hned své děti y ženy synové na vozy také sázý.

Stáda pak pastýři před nimi hulákavě ženou.

Potravy též y sena po cestě dosti naleznou;

Postaral neb se Jozeff, nebylo by kdes nedostatku.

Tak šťastně přijedou do Ejipta a do kraje Gessen.

Zdála se Jákobovi pro radost tato cesta kratičká.

Jak se Jozeff dozví, že otec již do Gessen přicházý,

Hnedle zapřáhnout dá, a naproti otcovi jede.

Kdo vypraví tu radost, když se shledají oba ponejprv!

Jozeff jak otce vidí, ze svého hned ven vozu skočí;

Klusá y Jákob starý, když milého synáčka zahlídne.

V náručí sy padají, na sebe ni promluvit mohou;

Jen objímajíce se, líbají a slzy smáčí.

Neuslyšíš, než Ach, můj otče! a Můj synu! vzdychat.

Dost již slz vylili, nemohou předc přestat se líbat.

Hned se ženy sběhnou y děti, vše plesá radostí;

Jozeffa že vidějí, radostí až pak slzy cedí.

Jákob pak dí k synovi: „Ach, umru teď, umru radostně!

Tváře že tvé jsem viděl, do hrobu vesele sy teď lehnu!“

Jozeff přivítá teď všech, y matky y bratry své zlíbá,

Též y ženy bratrů, y k jejich se shýbá maličkým.

Všecky pak když zlíbá, usadí také stáda y lidi;

Otce na vůz posadí, a králi ho představit jede.

K Faraonovi přiveden. Přivítá král vážně stařečka.

Jákob pak dobrořečí králi a dobré mu přeje.

„Rcy, kolik“ – táže se král; poznává neb býti ho starým,

Ač oko jasně se stkví, y se tvář posud červeně barví –

„Rcy, kolik pak jest asy let života tvého, stařečku?“

„„Sto třetí““ Jákob dí, „„rok mého jest putování.

Velmi maličký to věk! neb předkové déle my žili –

Předc zakusyl jsem v nich dost zlého a truchlivé chvíle!““

Král mu přeje štěstí, a starečka milostně propouští.

„Šťastný bude konec v zemi mé!“ řka, „Těš se v starosti!“

On také krále žehná: „Vše šťastně ať tobě se daří!“

Jozeff by víc potěšil a překvapil otce starého,

V svůj ho zas vůz sazý, do domu také svého uvodí.

Vyjde jim vstříc Asemeth, po boku syny svém dva vedoucý.

Effraim a Manasses jmenují se ty Jozeffa dítky.

„Otče, hle, my synové!“ dí Jozeff, „hle, moje to kvítky!

Hle, manželka milá tato zde mně porodila syny!“

Jákob, jenž prv nevěděl, ženatý žeby Jozeff byl, hledí,

Jakby byl vytržený; nad nimi až pláče radostí.

Dřív koho má líbati, to neví, zdaž matku, neb děti.

Obě objímá slze, Asemeth také v náruč mu letí.

„Buď žena žehnána mně! zdám v tobě se Ráchelu vidět!“

Béře na lůno děti, a žehnaje, opět je líbá.

„Buďte“ řka, „jak otec váš, dobří!“ slzami je polívá.

Jozeff pak když potěšil tak otce, do Gessen provázý.

Jákob že uzřel syna, teď hrob očekává radostně!