XIII. Ač jsem doznal bol, ach nejkrutější –

Ač jsem doznal bol, ach nejkrutější –

národa bol, na vždy upadlého,

neleží přec na mně kletba lidu mého:

kletba svatozrády nejsmutnější!

Ač umírám s touhou nejsvětější,

nezkojenou, lidstva bloudivého,

které marně hledá cíle svého –

v ňadrech svých přec chovám pravdy nejtajnější!

Dlouho by pokojně bylo svítívalo

světlo malé, jasné, v kapli tužeb mých;

vynesli ho v bouř – aj zachvělo se – zhaslo!

Ptejte se světýlka, proč nad bouří žaslo?...

Bouří zhaslo, blesk ho znova vznítil,

proměnil ho v požár, jenž i z hrobu mého

časem vyšlehne, ač teď se v chmury halí.

Ptejte se požáru, čím se zdme – proč pálí! –