XIII. AUREA AETAS

Mí bozi, jaké klidné časy!

Buď pozdravena idylo!

Vlasť z egyptských ran oddýchá si,

jak nikdy by jich nebylo!

Zmlk, zanik, už se neozývá

těch našich politiků hlas!

Pryč kobylky, pryč rána divá,

jež stihala tak dlouho nás!

Tož nevíme, o situaci

co soudí X, Y, Z;

už proroci se nenavrací

s rozborem posledních sta let;

už ministr i ten i onen

v svém křesle může třeba spát,

nic neví: bude živ či skolen,

nic nedí vůdců našich řad;

obmysly Němců, tajné plány

už nikdo nevykládá nám;

už nejsou nervy napínány

ku svatým bojům, přísahám;

v žurnálech nikdo neujistí

už nadšeným nás výkřikem,

že řeč, již možno dneska čísti,

je v dějích českých mezníkem;

už ztichla vášeň bojujících,

zrad národních už zmizel hřích

a bláto leží po ulicích

a nepoletá po tvářích.

Korouhve tiše zavinuly

a zarazily nadšení

i praskly naše slavné nully

a po vlastech je mlčení.

– Tož svědčte, pane pacifisto,

před tváří lidu celého:

že válka tahle, což je jisto,

má přec jen mnoho dobrého.