XIII. Bába moje vyprávěla

Bába moje vyprávěla

(u křtu mého byla),

zdravím prý se tvářička má rděla

růžová a bílá;

spal jsem celý obřad svatý klidně,

usmíval se ze sna vlídně,

anděl za mnou stál,

v duši nebes mír mi vál.

Kmotra vážně odpovídá

na otázky kněze,

bába v tom stín jakýs zhlídá,

kterak zvolna leze,

po kruchtě se plíží, dolů stáčí

a má tvář se náhle mračí;

démon za mnou stál,

anděl před ním prchnul v dál.

„Odříkáš se Satanáše?“

tázal se kněz právě;

a já vykřik’ náhle plaše,

zalkal usedavě.

Mlčení tu kmotry polekané

přehled’ kněz, dál s rtů mu kane:

„i všech jeho skutků?

i též jeho pýchy?“

Já prý zas byl tichý,

ale na mé tváři zbyla stopa smutku.

Rost’ jsem, do světa se vydal záhy,

viděl mnohý lid a mnohý kraj,

prošel hvozdy, moře břeh, skal prahy,

mnoho čet’ a slyšel mnohou báj.

Snil a přemítal,

stín vždy za mnou stál,

do snu v blahu největším vždy reptal,

v modlitby mé tvrdošijně šeptal:

„Mým jsi, hleď,

kmotry neslyšel kněz odpověď;

nárok na tě mám,

nejsem hrozný, jak se zdám,

nemusíš se bát,

dřív mne dlužno znát.“

Za mnou stál tak v Kolossea rumech,

ba i, Kriste, na tvé Golgotě!

v huku mořských vln, v pralesu šumech

kosmem hřměl a dřímal ve hmotě;

prosák’ radost, bol,

Boha druhý pól,

posměšně vždy v modlitby mé hýkal:

„Vždyť jsi mne se neodříkal!“

V očích děv se smál,

a já prchal dál,

číší na mne blysk’,

řka: „Jsem sláva, zisk!“

Ba, já dobře vím,

bude státi kdys u mého lože

v chvíli poslední;

tenkrát pohledni

s celou láskou svojí na mne, Bože!

Je-li pólem tvým

štvaným, prokletým,

notou z tvého padší ze souzvuku,

pak nad ložem mým

za mé boly, snahy, touhy

budiž skončen boj váš dlouhý –

podejte si ruku!