XIII. BALLADA, PSANÁ SVATOPLUKU ČECHOVI V DOBÁCH ZLÝCH ZE SRDCE UPŘÍMNÉHO.

Kdys lásce Villon zasvětil tu sloku

a Banville různých hříček rozmaru,

proč nesměl bych ji psáti, slzu v oku,

snům o mládí při plném poháru,

snům o kráse i slávě, o jaru?

Ať času peruť vše juž odvane,

nám v peluň změní kapky nektaru:

Čím kdo je z nás, tím také zůstane!

Jdu za tvou písní v každém její kroku,

vzrůst její v každém stíhám útvaru:

Toť lepá socha od spánků až k boku,

plá, svítí, hoří, nezná bez žáru

chvil krušných váhání a nezdaru!

Pod polibkem tvým k žití povstane,

čím letu orla kroky soumarů? –

Čím kdo je z nás, tím také zůstane!

Svůj věčný zdroj má srdce ve hluboku,

ne v kalné pěně cizích odvarů,

je v letu sokolem a srnou v skoku,

niv dcerou je, ne městských výparů!

Nech bzukot kritických všech komárů,

zrak v sebe skloň, hni kšticí, titane! –

Dál sáhni směle v hmotu bez tvarů:

Čím kdo je z nás, tím také zůstane!

Jen ohněm přijde voda do varu,

jen mukou hvězd zář světci zaplane,

svůj pohár zvedám tobě ku zdaru:

Čím kdo je z nás, tím také zůstane!