XIII. Byl pevný koráb to a hrdě vzneslý,

Byl pevný koráb to a hrdě vzneslý,

dub stěžeň jeho, boky jako z žuly,

a rovno cestu svou si mořem brázdil,

nechť vlny orkánem se rozedmuly.

Však náhle siný blesk se s nebe snesl

a po korábu jako had sjel k moři –

zvon zaduněl, tak hrozně, žaložalně,

a z lodí kolem zazněl pokřik: „Hoří!“

Jen mžik a koráb letí osamělý –

kdož dlel by tam, kde osud duby drtí! –

divokým skokem letí v noční chmúru,

tam někam v dál, kde čeká přístav smrti.

Již stěžeň padnul, s ním ta flaga pýchy,

jak z děla rána po vodách to znělo,

sloup jisker šlehnul k nebeským až branám

a zas se kolem do slepa vše stmělo.

A koráb zase dál a jemu v týlu

saň sedí ohnivá a hladně ničí

oud po oudu i kusy v propasť hází,

a vlny dole varem kypí, syčí.

Již trup se níží, jako sen by dýmný

se rozplývají charé jeho rysy –

jen chvíli ještě, malou, krátkou chvíli

a popel můj se s širým mořem smísí!