XIII. Ej, stuha stříbrná se v dálce blýská,

Ej, stuha stříbrná se v dálce blýská,

chci přinést Ti ji do vlasů – –

A šel jsem pro tu okrasu,

leč šumný ručej nalezl jen z blízka.

A ten mi pohařík sám v ruku vtiská:

pij! zve mne, okus jen,

jsem Vesnou připraven!

Jak poklekl jsem ku skalnímu vínu

a pil ten divotvorný lík,

hned stal se ze mne sokolík

a já se vznesl bujně nad bučinu

a slétal zem i nebe za hodinu

a divy, divy zřel

i v srdce uzavřel.

O, viděl jsem, jak hvězdy v touze sletly,

by v rose vzplály u stop Tvých,

a puky zřel jsem na větvích,

jež, kudy kráčelas, hned sličně kvetly,

a perly v cestu potok házel světlý,

a kde byl pták, hned spěl,

by po cestě Ti pěl.

Sluk hejna, rehků táhla nad Tvou hlavou,

a lecha vzešla pod nohou,

mech zrosen zdál se oblohou

a zářil ve tvář Tvoji usměvavou.

A já – jen trnul před tou Tvojí slávou

a řízy Tvojí lem

vášnivým líbal rtem.

Však Tys mne zvedla, a já poznal v žase

ta líčka, hvězdy očí těch,

ten stříbrný hlas, ba i dech,

fialky na ňadrách, a v měkkém vlase –

moc vína skalního již přešla zase

a Vesna okem Tvým

mě vítá k pěvcům svým.