XIII. Eleusis.

Jak Solon kázal, Sofokles jak pěl:

Ó slavme tyto vážné, přísné taje!

V té dnešní noci kdoby nerad bděl,

v ní pro věčnost nám duše nejlíp zraje!

Ó hluboké a symbolické báje!

Zda chápete Demetry velký žel

za Persefonu? K bráně Hadu spěl

ve smutných hymnách magů vyznívaje!

„Ó třikrát blažení, kdo duchem zřeli

ta mysteria!“ – Sofokles tak zpíval –

„než sejdou v Had, v nich pro ně život celý!“

A jako k zkvetlé lípě letí včely,

tak duší k nim se hrne lačný příval,

v taj nahlédnout, jenž jiným všem se stmíval.