XIII. Hle, tu ten milý, prostý dům,

Hle, tu ten milý, prostý dům,

kde kdysi, z noci šeré,

vzešel's nám bílou jitřenkou,

drahý můj Puchmajere!

Odtud jsi – pokorný rozsévač –

putoval v české líchy –

Dojat a s vroucím žehnáním

opouštím koutek ten tichý...

Tam okno starého děkanství!

Kdys špaček tu volával z klícky.

To tenkrát, kdy nad svým Virgilem

sníval tu Vinařický.

Tu naše škola! Já zdravím ji

a díky jí posílám vřelé –

A na druhy vzpomínám z dětských let,

na mrtvé učitele –

A k vrchu se točím, kde stával hrad,

tak dávno, že nikdo už neví.

Teď šumí tam olše a javory,

a drozdů a pěnkav zní zpěvy –

Tu shora vidím své městečko,

všecko, jak na obrázku,

a na mnohou, starou myslím tu zvěst,

na mnohou dávnou zkazku –

Slyš, stříbrně teď zavzněl zvon

tam s vížky, v lípoví skryté!

Ba, čas je, abych tě navštívil,

můj starý, svatý Víte.

U tebe sladký, věčný klid,

tu krásně tví věrní sní spáči,

tu prostá, tichá z prsti chýž

ku štěstí na věky stačí...

Tu dědové moji i báby spí,

i mnohý starý známý,

však smutno vám sotva, braši, je –

vždyť Kopecký Matěj tu s vámi!