XIII. Hořící keř na hoře Horeb.

Na pastvě zas byl s tím milým stádem,

palouk byl však dnes mu nudivý;

po všech tučných travách hnal ho pádem

v širou dálku hlas v něm pudivý.

V útrobách cit velebný se zmáhal,

probudil jej úkol národa;

tudíž zůstať v nížinách se zdráhal,

na horu jej zvala pohoda.

Pouští suchou – do širého kraje

radostně a spěšně dál se bral;

ve své hrudi velké snahy maje,

že by puknout mohla mu, se bál.

Horu Horeb měl už blízko sebe,

na ni vzhůru vystoupiti chtěl;

by tam odtud širodálné nebe

s velkou tužbou ve souhlase měl.

Tam chtěl změřit zrakem bystrojasným

celou oblohu a všechen svět,

překypí-li proudem přeúžasným.

jímž se národ jeho bude skvět.

Stádo své již za sebou byl nechal,

by si dole krm svou hledalo,

sám však rázným krokem vzhůru spěchal,

v čem si srdce bránit nedalo.

Kráčel, aniž při tom oči zvednul

o těžkou se opíraje hůl;

najednou pak jako stěna zblednul,

nepohnutě stál jak rovný kůl.

Na tom místě, kam byl kroky měřil,

velebný a divný spatřil zjev;

oku vlastnímu jen s těží věřil,

žasem stanula mu všechna krev.

Mimovolně v myšlénky se noří

vida keř tam v jasném plamenu,

keř ten neshoří, ač stále hoří.

mysl svoji má už zmámenu.

Dlouho stoje na ten zázrak hleděl,

chvílemi si rukou oči mnul;

aby dobře, co v tom vězí, zvěděl,

odhodlaně k ohni blíž se hnul.

„Mojžíši, můj muži,“ ze kře volal

zázračný a přepodivný hlas;

hlasu tomu Mojžíš sotva zdolal,

,a, tu jsem!’ dal za odpověď zas.

Hlas ten mluví: „Sem se nepřibližuj!“

a hned další dává jemu věst:

„Napřed nohy z obuvi si vyzuj,

neboť svatá země tato jest!“

„Abrahamův, Isakův, Jakobův

praotců tvých dávných, Bůh Já jsem!“

Mojžíš rychle odložil svou obuv,

hrůzou jatý šlapal svatou zem.

Přijda ke kři blíže musil skrývat

mocným světlem oslněnou tvář;

zemskému se tvoru nelze dívat

na duchovou Boží s nebe zář.

Nyní mluvil Hospodin mu dále:

„Vidím lidu Svého nuzotu;

slyším křik, jenž rozléhá se stále

pro nesmírně tvrdou robotu!“

„Znaje bolest jeho, děsné muky

s nebeské jsem stoupil výšiny,

bych jej vyrval Egypťanům z ruky,

a z té žalné vyved’ ciziny.“

„Do země jej plodné povyvedem,

do země té krásné prostranné,

do země, jež teče mlékem, medem,

do země mu dávno vybrané.“

„Tys mým poslem, ty, a nikdo jiný;

půjdeš tam, kde Faraon dlí, král,

aby pustil Israelské syny,

a se všeho práva na ně vzdal.“

Mojžíš toho rozkazu se lekl,

ač svůj národ volným míti chtěl;

proto ihned Hospodinu řekl,

jakou v sebe nedůvěru měl:

,Kdo jsem já? Kde vezmu síly dosti,

abych mohl k Faraonu jít?

Kterak slovo mé lid jarma sprostí,

když jej mocný král chce v zemi mít?’

Řekl Bůh: „Svou pomoc Já dám tobě,

a tak jistý zdar své práce máš;

s národem pak volným v malé době

na hoře té Bohu obět dáš!“

Mojžíš pravil: ,V lidu budu státi,

a že otců Bůh mne poslal, dím;

lid se bude po Tvém jménu ptáti,

a co já mu potom odpovím?‘

Mluvil Pán Bůh opět k Mojžíšovi:

„Řekneš jim: Ten, který Sebou jest,

posílá mne k vám, bych Jeho slovy

ohlásil vám blahonosnou věst.“

„Starší z lidu svolej po vší zemi,

a jim, shromážděným slavně mluv;

Pán Bůh otců Vašich zjevil se mi,

a Svou vůli hlásal z plamenův.“

„Známť Já, pravil, lidu Svého muky,

sestoupil jsem s rajské výšiny,

bych jej vyrval Egypťanům z ruky,

a z té žalné vyved’ ciziny.“

„Do země jej plodné povyvedem,

do otčiny krásné, milené;

do země, jež teče mlékem, medem,

do vlasti mu dávno slíbené.“

„Uposlechnou starší hlasu tvého,

když jim tak mou vůli vypovíš;

s nimi do domu jdi královského,

a tam Faraonu takto díš:“

„Za rozkazem Boha Hospodina

na poušť cestou tří dnů dej nám jít;

mnohá lpí už na nás velká vina,

a tu obětí nám dlužno smýt.“

„Vím, že vás tak snadno nepropustí

k tomu slovu Egypťanů král,

leč by hrozné tresty viděl růsti,

jichž by z Mé se ruky silně bál.“

„Vztáhnu ruku Svou a budu bíti

tvrdošíjný Egypt se všech stran;

potom lze vám bude odtud jíti,

hroziti se budou dalších ran.“

„Za konané práce buďtež vzaty

stříbrné a zlaté nádoby;

pro dcery a syny vaše šaty

na cestu, a jiné ozdoby.“

„Pyšný Egypt bez citu a studu

hrozbou těžkých trestů obsypám;

za veliké množství perných trudu

lidu Svému hojnou milost dám!“

Mojžíš vece: ,Oh, náš lid je tvrdý,

chytrý sok mu rozum zavázal,

on mi řekne, ve jhu svém jsa hrdý:

lež je, Bůh že se ti ukázal!‘

„Co to v rukou třímáš?“ Pán se táže;

Mojžíš odvětil: ,To má jest hůl!’

„Hoď ji na zem!“ Hospodin mu káže,

a hned před ním strašný had se dmul.

Bůh pak velel Mojžíšovi zase:

„Rukou tvou buď had ten uchvácen!“

Mojžíš koná rozkaz, ač se třase,

a had opět v hůl je obrácen.

„Vlastní rukou za svá ňadra sáhni!“

Mojžíš rychle uposlechnout spěl;

„nyní zas ji z ňader povytáhni!

A již ruku malomocnou měl.

„Za ňadra vlož opět chorou ruku!“

Učinil, jak výrok Páně zněl;

pak ji vyňal v obyčejném tuku,

velkým žasem jako prut se chvěl.

„Nebude-li národ tím už měkký,

že tě poslal Bůh, mu dále jev;

rukou vylij na zem vody z řeky,

a hned všechna obrátí se v krev.“

Namítal zas Mojžíš: ,Prosím, Pane,‘

kterak se mi dílo podaří,

vždyť mně slovo na rtech špatně vane;

řeč-li Tvou můj jazyk nezmaří?‘

„Neboj se, že má tě pomoc mine;

Jáť jen dávám lidem v ústa řeč;

bratru tvému Áronovi plyne

mocná mluva jako břitký meč.“

„Toužebně on na Tebe již čeká,

všechny mé mu pověz rozkazy;

jeho slovem tupost dlouhověká

v národu se jistě porazí!“

V tom keř hořící mu zmizel z očí,

on pak volal stádo k pochodu;

doma k milému hned testi vkročí

řka: ,Já musím k svému národu!‘

Když mu moudrý stařec totéž radil,

šel a choť i dítky s sebou vzal;

na statečné osly sám je vsadil,

a tak v kraje Egyptské se bral.

Áron příchodu čas v duchu čítal,

a již v ústrety mu přicházel;

bratrským jej políbením vítal,

do svého jej bytu provázel.

Mojžíš rázně mluvil svému bratru,

co mu zjevil věčný Hospodin;

Egyptskou jak kárat bude chátru,

aby Žid byl blahem přiodín.

Obeslali ještě téže noci

starší z lidu k sobě v jistý den,

že se mluvit bude z Boží moci,

lid jak blažen, Bůh jak má být ctěn!