XIII. Jak truchlivo – jak tesklivo!

Jak truchlivo – jak tesklivo!

Ach, vůkol ani hlásku!

Sem, harfo má! dej na jevo

Mou vroucí k tónům lásku.

Nech zvukot tvůj se rozpluje,

Co kdy Čech máti zvoní;

Mé srdce tóny miluje,

Má duše k nim se kloní.

Ai, duše, duše ztrápená!

Již bude harfa zníti;

Rci, jaký zpěv ti klidu dá?

Jakou chceš píseň míti? –

„Jest hvězda rajská v lůnu mém,

Na níž se svět můj sloní;

Chceš-li mě vznésti k výsostem,

Pěj myšlenky mé o ní!“

O srdce, srdce sklíčené!

Již touží pět vše síla;

Nuž, co tě zbaví tísně tvé?

Jakáž ti píseň míla –

„Jest kněžna lásky v lůnu mém,

Jenž nade vším zde tróní;

Chceš-li mě vzdáti blahostem,

Pěj city moje pro ni!“

Vy ústa, ústa toužebná!

Již harfa připravena;

Nuž, jaká píseň velebná

Má býti nazvučena? –

„My známe dívku jako květ,

My toužily vždy po ní,

My ssály s jejích ústek med,

I budem zpívat o ní!“

Ty ruko, ruko dychtivá!

Ai, což mám opěvati?

Při jaké písni, družko má,

Chceš struny probírati? –

„Známť já tu něžnou dívčinku,

K níž srdce tvé se kloní;

Já tiskla její ručinku,

I budu hráti pro ni!“

Nuž blaho mé – ty jediné,

Má harfo smutnozvuká!

Rozkřídli struny stříbrné,

By prchla zhoubná muka.

– „Kde dlíš, o dítko milené?“...

Mé oko slzu roní? –

Proč pláčeš, posle duše mé? –

„Já? – ach, já plači pro Ni!“