XIII. Jak vojáci jsme v palbě divé;

Jak vojáci jsme v palbě divé;

smrt střílí do nás, zakuklený

to lovec Boha; odsouzený

je každý k ráně teď či dříve.

Vím, co lze na ten můj stesk říci:

To přírody je zákon nutný,

je ovšem krutý, zlý a smutný,

kolébka vždy je popelnicí.

A všecka věda, všecka snaha

je malomocná, třeba mříti,

jak nutno zrodit se a žíti,

toť přirozená světa dráha.

Juž mlčím a jen skláním hlavu,

co platno, nutnost velí tomu,

když pouti dost, je čas jít domů,

jak porod, smrt je stejně v právu.

Když pouti dost – však zde to vězí,

zde úskalí, jež trpce klame.

Proč bez rozdílu smrt vše láme

a divě řádí bez všech mezí?

Proč sbírá žitím unavené

tak jak ty jaré plné síly?

Proč k dětským rtům číš žluči chýlí?

Proč stíná hlavy posvěcené?

Proč ty, jichž plna žití kniha

dopsána není ani zpola,

bez výjimky v kraj stínů volá

a jak žnec klasy všecko stíhá?

Ty plné stejně jako prázdné,

ty nezralé tak jako zralé,

a mezi nimi kvítko malé?

Zde odpověď, zde přece vázne.

Proč svoji celou v žití dráhu

až v stáří každý nedokoná?

Snad, smrti, tajů tvojich clona

by mír mu dala, rosnou vláhu.

Proč jako v patriarchů době

nás neodvede anděl jemně?

Jak drahá by všem byla země!

Ký oltář byl by v každém hrobě!

Tak pouze Život zde nás dráždí

svou věčně starou, věčně novou

a děsnou mukou Tantalovou,

co brutálně nás v tom smrt vraždí.