XIII. Jsou krásné duše v tomto světě žalu,

Jsou krásné duše v tomto světě žalu,

jak bílé zářné květy jasmínové,

vždy leskem šatí jeho tvrdou skálu

a dýší vůní v síle vždycky nové.

Jim z kalicha se sladká něha prýští,

to mana soucitu a smilování,

jim láska se jak těžká perla blýští

na lupení, až květ se pod ní sklání.

A žehnání jich vůně sije tichá

a nevědomky s nich kol rosa padá

a hudbou snivou do srdcí to dýchá

a svitem hvězd se na trpící skládá.

Jest v srdcích z památky jich tolik jasu,

čím dále hrob jich zarůstá víc travou,

že kdo v nich žije, chápe dobro, krásu

i světa běh i Boha s myslí pravou.