XIII. Když oko tvé tak přemilostně zřelo,

Když oko tvé tak přemilostně zřelo,

Jakoby duši mou odkouzliť chtělo,

Tak nyvě v záři duhové se stkvějíc,

Jak slunce ranné, v rose vycházejíc:

Ó co jsem slastně v lesk se jeho nořil!

Tu v směvu nebes hrálo tvoje čelo,

Ni mráčkem toužení se nezachvějíc:

A s úctou vroucí tobě jsem se kořil,

Anť tebou ideál můj vešel v žití,

O němž jsem víc nepřestal sladce sníti.

Ó že’s kdy v oné noci hvězdozlaté

Ty sliby vyřkla mému srdci svaté!

Tak mila z úst tvých růžných slova byla,

Že navždy vše mé city zachvátila,

By rozpuky své tobě v službu daly!

Ó líp by bylo, kdyby’s srdce vzňaté

V tu slasť zpijící byla neztopila

A nenítila jeho travné paly!

Tvůj sladký slib, jen tehdy nevyřčený,

Nebyl by zvrť můj život rozmájený.

A teď tě viděť v tajné strasti mříti,

Anť bledý ret mi nesmí povědíti,

Že odkvětlo ti jaro všeho štěstí,

Že upomínka zašlý čas jen pěstí –

Tě viděť povinností upoutanou

Bez lásky, jež mne mohla blahým zdíti

A v plné nebe přerozkoší vznésti:

Ó kdo ti vyřkne trýzeň ukrývanou,

Jež v srdci sžírá všecku radosť vroucí

A se rtův zvívá úsměv uniknoucí!...