XIII. Má paní, – sníh se pohnul s hor,

Má paní, – sníh se pohnul s hor,

a v zemi též se něco hnulo už,

a ohlas tajeplný táhne vším.

Jde jaro zas – a zase rve mi hruď,

jak za let prvních předtuch mladických.

Tak smutné chvíle mívám někdy zde:

Jít chce se k zemi, k mezím přimknout se

a krevní cévy těla otevřít

a k zemským cévám všechny napojit,

dál s nimi v tichu jedním žitím žít,

se zemí dýchat, stéblem k slunci vstát,

a čekat pokorně, až s letem přijde klas

a zrání doba, svatě účelná.

Je v touze mojí lidská pokora

i bezútěšný smutek. Všechen kal,

jenž civilisací se hrdě zve,

lpí na duši a otravuje ji,

ten brání, aby s hrudou člověk srost.

Jsem děckem rovin. Vzpomínávám teď,

jak pláně polí černají se v dál,

a zorané se vlní pod zrnem,

jež padá v rozkochanou syrou zem.

A jarní vítr se sluncem ji zvou –

tu věčně smyslnou a bezúkojnou tak,

jak plodnou důstojně, – k svým lásky hrám.

Jsem v horách jejích, které hovoří

o všechněch klínu svého sladkých hrách,

o tisícerém hýření i rozpuku,

i zrání nerušeném. – Zdá se mi,

že vyhostěncem jsem, a smutno mi.

Jak mimo mne by všechen život šel.