XIII. Matka.

U brány, tam kde Tartaru ční skála,

se tváří smutnou, na níž ale zkvetlo

ze srdcí velkých sálající světlo,

dnes duše nová a tajemná stála.

Kde svět se ztrácel, zpět se ohlédala,

však Fatum bylo, co jí vůli hnětlo,

a stále blíže její kroky pletlo,

ač tam kdes celé srdce zanechala.

Již brána otevřena. K stínům vchází,

ji Charon mlčky zrakem doprovází.

„Nač obracíš se stále ještě zpátky?

Pij z řeky té a mine sen tvůj vrátký,

zde touze každé hrob se musí sklenout.“

„Já matka jsem – jak mohu zapomenout?“