XIII. Mně úlek nevolný hruď sevřel prudce...

Mně úlek nevolný hruď sevřel prudce...

Jdu suchým vřesovištěm za večera –

tu černý plot a křížů rad ční z šera,

jak mrtví spínali by k nebi stuhlé ruce.

V jich středu Kristus hlavu kloní v muce.

Vzdech travou chřestí, z hrobů ven se dera...

Či mrtvých jsou to tajná slova sterá,

jež neřekli svým živým na rozluce?

Ten kamenitý hřbitov horské vísky

mě poděsil, až mráz mi projel klouby,

že zde bych stlát si měl svůj růvek nízký?...

Zde žádné srdce netáhne mě dolů,

vstříc žádná ruka nekyne mi z hloubi

a nikdo nezve k věčné pravdy stolu.