XIII. (Mše apokalyptická básníka a světů.)

Nerv napne se jak luk, když zvědou hoří.

Na místo zvonů temporálka hlučí,

když přijde lidský syn v křesťanů shromáždění

jak prvé, martyria ve paměť číst mši.

Syn lidský v katakomby, vyhnanec, eremit...

Nám v pulsu chví, my jsme ti z katakomb

živelně cítící, vášniví snáři,

krev s kříže chytající v rty, dál bdi v nás vřelá.

Divoce šlehá v nitru vzpomínka,

hřeb ještě genia bít v mzdu v dlaň slyšíme.

Jsme mikrokopie, v nás reflex dálav hrá

těch časů, nad zločinem Rómy zděšení.

Ještě v nás zalomcuje pohana reformatoru,

ký odvet největší vzal žítí idólist,

dob eminentnosti tresti soujem skvělý,

výchovy posvátné umravněnější didaktrist.

A již se vlídné chýlí vyrovnání,

prostředkování nejčistčí milosti.

Pěsť zatíná se v křeč cos odčinit,

po literách zpět vzít v žluč „Ukřižuj!“

je rozdósovat na pokání manu

a shltit neb svát s líce Gai, pólů.

Již za Serapis Isis noří se,

jež značí milosrdí, všemu shovu.

Ježto se sedm mečů v srdce nerouhá

podmínek splnění, určení lénu!

A my vše zříme konat nekrvavě.

Tím vzácnější je transakce té scéna,

že v nymbu spirituelním jí duchové

v svědectví přítomna ta bytosť smírčí, vlídná.

My, kteří Barabášů ochotni skor

barbarské hnáty nestoudné pietovat,

se v šlépěj vracíme, stez pravou, ovce bludu.

A niterná v líp můž’ vzplát, počít pieta.

Jsme onyx těch prvních, prototyp charý

však v přerod chápání buďme jich výbornější.

V šij lepších odhodlání, reminiscencí

pastýře znak a pečeť kdos kreslí, krví vtřebal

a pálá. Pro kulturu ochotni jsme známou

a vžitou. Oddanost, jež nese ráda,

když ovci pastýř v hrdlo za obojek

a kouli tyranů v šperk něhy věsí s rolničkou medaillon.

Šperk reminiscence, nad niž nemají věky

a slavnější, v níž sloučeno ves požehnání.

Jak muži v šeř jsme katakomb kovoví vstoupili,

jak beránci se vlídní v klid gnose vracíme...