XIII. My mnoho slov jsme mluvili

My mnoho slov jsme mluvili

i pravdivých i divně lživých.

Trnový věnec uvili

jsme ze zlých pousmání křivých.

Stem dýk, ač dobrá, věrná, hleď,

jsou srdce naše probodána.

A tvrdá místa zbudou teď

tam, kde se časem zjizví rána.

Kde dozněl vichru suchý smích?

Voděnkou – vodou uplynuly

věnečky bílé?... Očí tvých,

tvých očí, dítě, vzpomenu-li,

strašno mi k smrti nade vším,

co ubili jsme pýchou mladou.

Teď večer je. Jde chlad a dým

z lesů, jež v cestu stín již kladou,

v daleku marnou ozvěnou

slyš muže přidušené štkání.

Nevinnou, v srdci pohřbenou,

ponesu si tě do skonání.