XIII. (Na shledanou!)

Byla to jen chvíle malá,

co jste mi ten úsměv dala;

bylo to, jak o čem snívá

mladý hoch kdes v koutku stranou,

když ta slova měkká, tklivá

zazněla mi: „na shledanou!“ –

ale ten Váš slunný zrak

řek’ mi více než-li tak.

Ó zde jsem, ať nečekáte!

Bouře ztichla, svítá ráno

a v něm růže touhy planou,

jež, jak žití trnem tkáno,

sílily mne tolikráte

sladkým dechem „na shledanou!“ –

na dnů jek a vedro, mráz,

večer děl jsem: Uzřím vás!

A tak dny jdou, léta celá.

Ale dnes juž jako hranou

zní to slovo „na shledanou“

v ta má prsa rozechvělá.

Zrak mi hoří, mrazí čelo –

však-li „s Bohem!“ být to mělo,

přijďte drahý pozdrav ten

říc’ mi ještě jednou jen.