XIII. POLIBKY, POLIBKY...

Jen rty jsem žádostivě, vděčně nastavila,

a pršely, kanuly, padaly jste na ně.

Některé jako lupeny květů, hebké, vonné,

umírající sladce na horkých ústech.

Jiné jako zralé listí podzimní,

pružné, tvrdé, dýchající sluncem, které je ozlatilo,

i zemí, která mu už náruč nastavila,

světélkující po vlhké cestě pod stromy,

harašící důvěřivě pod nohama.

Jiné jako voňavá broskev, barbarsky drsná, –

třeba ale rety podchytit bohatství její jemné šťávy.

A jiné jako ovoce širokokorunné jabloně,

krásné, hutné, slabě navinulé,

osvěžující všechny radosti chtivé nervy.

A jiné ještě, padající jako vlahý příval letního deště,

mísící se s rozpadalými, žhavě rudými růžemi,

kanoucí na rty, ramena, ňadra i boky,

na smyslně vztažené, žíznivé dlaně,

a splývající po celé bytosti, do základů svých rozechvělé.

Polibky, polibky,

oh kolik je retů,

které dovedou sladce, čistě, hýřivě rozdávat

a přijímat...