XIII. Polsce.

Ó matko Polsko, jak to snění naše

dlívalo vždy jen s úctou při tobě!...

My rovnali tě k jaté Andromaše

neb kamenící hořem Niobě,

tys dívala se Dolorosy okem,

když poklesla pod křížem ztrnulá

a synova krev horkým, rudým tokem

po dřevě dolů na ni kanula...

Jak’s byla velká, když tvých dětí jména

přibita byla na sloup pranýře,

kdy krev jich na kopytech roznášena

kozáckých koní, v sněhu Sibíře,

kdy na pevnostech oni mřeli v dáli

a sledním slovem, sledním dechnutím

tvé vrahy ještě v posled proklínali

a žehnali ti ještě s pohnutím!

To slýchali jsme s dechem zatajeným

od otců, kterým při tom vlhnul hled,

to každý z nás vždy duchem rozechvěným

z passionalů poetů tvých čet –

ó Polsko, Polsko, tenkrát tvoje jméno,

– vždy světější než vlastní vlast a zem –

jak modlitba jen bylo vysloveno

a hymnus bolu neslo v zvuku svém!

Dnes, matko Polsko, – jak se mění čas! –

Tys sňala věnec z trnového kvítí,

utřela moudře slzy s dlouhých řas

a začala jsi opatrně žíti;

tvým dětem věru málo vynesla

ta gloriola mučednická... Co s ní?

Raděj se chopit nějak řemesla –

je škoda času, jenž se hloupě prosní!

Je třeba, jakýs cíl v tom žití mít,

jakýsi systém na reelní basi –

a pošetilost po žalářích mřít,

jak otci dříve, pro blesknavou frasi! –

A nač s tou romantikou na tváři

chtít bouřit se, jak u nich v obyčeji?

Po parlamentech líp se kramaří,

ne čestně tak – však za to výhodněji,

ne čestně tak – však kdo dle starých zvyků,

jež svléknou se jak obnošený šat,

dnes bude hledat ve cti romantiku

a v romantice vidět cti vší sklad?

Jen prakticky... Jest to jen vlastní škoda

dostat se hloupých citů do strží –

čas-li, tu se tak zvaný bratr prodá,

jen když se za něj něco utrží –

ó matko Polsko, kveteš ve svých synech

a věru, kveteš moudřeji než dřív,

po dávných slzách, utrpení stínech

už není památky – a není div,

ty’s matrona teď tlustá, plnolící,

bůh odplatil ti tučnou náhradou,

tuk hrozí zarůst i tvá očka stkvící,

dvojitý laloch nosíš pod bradou,

a když tu hlavu složíš v plné dlaně

a zadíváš se v minulé své dny

– ač vzpomeneš-li vůbec ještě na ně –

viď, byl to čas přec hloupý jen... ty sny!

ba, chápu teď, ó matko, jak tvou hlavou

stud prochází, jak polévá tvou líc,

že raděj máchneš rukou svojí pravou

a odplivneš – a nevzpomínáš víc!